Tags: originální tvorba

moonlight

...

Určitě znáte všechny možné teorie o tom, jak skončí lidstvo nebo jak se lidské společenství zhroutí. Sám jich znám celkem dost a většinou obsahují nepochopitelně krutou nadvládu jiných bytostí, strojů a nebo hromadné vymření po zásahu jedné či více atomovek. Nikoho ze slavnejch autorů nenapadlo, že jednoho dne se lidi svojí svobody vzdají dobrovolně. Táta se mi to pokoušel vysvětlit, ale sám už si vlastně taky nebyl úplně jistej, jestli to, co mi říká, je pravda.
Společnost byla na pokraji chaosu někdy na začátku novýho milénia, nicméně kolaps přišel někdy v roce 2025, pár let po tom, co jsem se narodil. Což nebyla příčina zhroucení západní civilizace, aby bylo jasno! Lidé definitivně ztratili schopnost rozlišit, co je a co není pravda. Informace se valily jedna za druhou, zaplavovaly všechny možné kanály a nenašli byste jedinou volnou plochu, kterou by nevyplňovala reklama. Samozřejmě stoprocentně pravdivá. Dřív prý lidem nevadilo, když nepoznali fakt od deziluze, ale jednou to prostě muselo přetéct přes pomyslnou hráz.
Nemocní i zdraví umírali, protože nerozeznali skutečný lék od podvodu. Identita lidí se ztrácela v nekonečně upravovaných fotografiích. Utratily se miliony na byty a domy, které nikdo nikdy neměl v úmyslu postavit. A právo? Spravedlnost byla nejenom slepá, ale i němá. Falešné tituly a ty opravdové už nebylo možné rozeznat.
A tak lidi udělali nejpitomější rozhodnutí ve svých dějinách - vzdali se dobrovolně do rukou diktátorů, kteří jim říkali, co je a co není pravda. Chaos se uklidnil. Každý člověk měl kde bydlet, měl kde pracovat a mohl se v přiměřené míře bavit. Nikdo neomezoval jeho pohyb, ale přesto se cestovalo velmi málo, protože dřív nebo později každý výletník zjistil, že nikde není nic zajímavého k vidění.
Já sám žiju tak nějak na okraji. Myslím, že se tomu říká šedá zóna. Můžou za to moji rodiče a já pořád doufám, že někde narazím na dalšího člověka, jehož rodiče jsou podobní cvoci jako ti moji. Díky nim jsem poznal věci, které sice nikdo nezakazoval, ale vedly k hrubým porušením našeho milovaného tyranského režimu. Naši mají knihy. A slovo "hodně" je velmi nedostačující označení množství. Pár z nich jsou bohapusté a myšlenky prosté bláboly, které jsou k nalezení po všech knihovnách pro veřejnost. Uspokojují základní lidskou potřebu na chvíli uniknout, nicméně moc populární nejsou, protože text není interaktivní a obrázky se nehýbou. Ale jak jsem řekl, knihovny existují a pár lidí se v nich vždycky najde.
To, co máme doma my, není knihovna. To je náš zlatý důl. Abyste chápali, za veškerým naším myšlením stojí obrovská náhoda. Otec mého táty kdysi v záchvatu krize středního věku opustil město a víceméně vlastníma rukama postavil malý hotýlek. Patnáct pokojů, společenská místnost, velká jídelna. Kleplo ho pár týdnů po dokončení stavby a mýmu tátovi spadlo do klína něco, co nikdy nechtěl. Uvažoval, že ho prodá, ve slabých chvilkách se ho prý i pokusil zapálit a shrábnout peníze z pojistky. Byla to nakonec moje máma, která, ostatně jako vlastně vždycky, vysvětlila svému manželovi hloupost jeho jednání, a společnými silami dotáhli odkaz mého dědečka dokonce. Otec objevil svůj talent pro management a máma zase božsky vařila. A taky to byla máma, která přišla na to, že za tchánovou posedlostí bylo ještě něco víc. Zase to vypadá jako náhoda, ale sám jsem přesvědčený o tom, že náhody nejsou. V jednom ze dvou sklepů neustále poblikávala žárovka. Mámě to časem hodně lezlo na nervy, až časem běhala s plánama všech možných rozvodů od sklepa po půdu a hledala, kam ten drát sakra vede. Místo toho našla svatý grál - třetí sklepní místnost plnou dědečkových knih. Místo, odkud i já čerpám svoje myšlení.
A tak se stalo, že díky podivné povaze mého dědečka žijeme já, máma i táta druhý život. Čteme. A já, jak vidíte, taky trochu píšu.
Boys love!

Muž, který si hraje s vláčky

Inspirace je mrcha podšitá a občas prostě skočí s tématem naprosto nečekaným.
Jinak je to samozřejmě naprostá fikce. Mládeži zcela přístupná.
Collapse )

Pozn.: To když si přečtete docela zajímavý rozhovor s Gustavem Slamečkou, zatím jediným otevřeně homosexuálním politikem na české scéně (a že jich tam je jak naseto). Zajímavý, skromný, inteligentní a s láskou k vlakům a Janu Novákovi.
Využila jsem záchytná fakta z jeho životopisu.
Slytherins do it better!

Borůvková poezie reklamní

Téma: Okno (poezie)
Prý že nelze napsat básnické BJB. :)

Eurookna

Už vás nebaví pod dekou se věčně schovávat,

okna netěsní a hluk s ulice vás otravuje?

Skrz zavřená okna stále prach, co musíte utírat,

protože vítr vám ho tam pořád duje?

Škvírami mezi rámy můžete pozorovat svět?
Věčně máte nohy studené a nezahřáté?

Pokud na vše přítomné můžete ano říct,

investuje do našich oken a poznáte,

jaké to je doma teplo a ticho mít.

Okna plastová s vynikající vlastností

ukáží vám své izolační schopnosti.

Teplo již nebude opouštět váš byt,

v bezhlučném prostředí budete snít.

S výběrem vám poradíme,

nová okna nasadíme,

kontaktuje okamžitě,

okna ROKO ocení i vaše dítě.

old books

Vítr v plachtoví, zákon jediný

Série šesti drabblů a jednoho bonusu z prostředí inspirovaném Drakeovými plavbami v Atlantském i Tichém oceánu. V hlavní roli hledání a dva krásní chlapci. Pro účely zdejší to celé konečně dostalo i název.
Věnováno všem nadšeným čtenářům, Lejdynce, Rye, Terdě, Dangie a možná i dalším, kteří si je oblíbili stejně jako já.
Collapse )
old books

Ztracený příběh

Když se chce narodit, ale nedaří se mu příjít na svět.
Když máte v hlavě obrázky, ale na papíře chybí slova.
Když se snažíte, ale skoro to bolí.
Tak potom příběh zmizí. Vybledne. Zůstanou jenom útržky.
Trochu mi to připomíná historické bádání. Nacházíte ukázky čehosi, co muselo být úžasné a veliké. Ale ať sbíráte jakkoliv dlouho a seberete těch kousků sebevíc, celek nikdy nezískáte.
Což je škoda.
Zbyl mi jenom úvod...

Collapse )
old books

Concerto Grosso

Fandom: originální
Přístupnost: s trochou opatrnosti 12+
Poznámka: občas se ta inspirace prostě poflakuje na zastávce (a opravdu nenosí ponožky), netřeba hledat v tom cokoliv světaborného, nicméně jsem konečně zase po dlouhé době pocítila onen správný psací záchvat, kdy sednu a stvořím něco, co se dá číst (alespoň trochu)
Obsah: lehce melodicko-erotické líčení

Collapse )
old books

Čistě sentimentálně

Ještě mám pár hodin čas. Ještě to stíhám!
A jelikož nebýt Ady, která na toto významné výročí upozornila, nevzpomněla bych si, tudiž si jistojistě zaslouží věnování.
Nečekejte nic velkého. Nic převratného. Dokonce ani provokujícího.
Prostě - buďme sentimentální, jeho by to štvalo. :)

Čistě sentimentálně
S úctou věnováno památce narození Oscara Wilda
S pocitem díků věnováno Adě


Vždycky se snažil nebýt sentimentální. Dokonce byly doby, hlavně tedy doby nerozvážného a paličatého mládí, kdy dělal věci otci navzdory. Tenkrát mu ještě nedokázal odpustit. Tenkrát ještě tak úplně nerozuměl. Zpráva o jeho smrti ho sice zasáhla, ale jelikož ho neviděl přes deset let, nijak netruchlil. To až později, o pár let.
Nebyl sentimentální, vážně ne. Jenom si dodnes bedlivě střežil lístek s pár upřímnými slovy. Podepsán Robert Ross. Společně pak projevili úctu muži, který si ji zasloužil. Až tehdy, v létě 1907 si uvědomil, že otec už nežije. Tehdy poprvé plakal.
Možná, že takhle k stáru si můžu dovolit trochu sentimentu, pomyslel si Vyvyan a podepsal souhlas. A tak se chladného podzimního dne hrob jeho otce ještě jedou otevřel a přijal ostatky Robbieho Rosse.
Čistě ze sentimentu.