Kleio (dreaming_garden) wrote,
Kleio
dreaming_garden

Když...

Název: Když...
Fandom: Rychlé šípy
Přístupnost: 12+
Shrnutí: Co když všechna naše životní setkání nejsou náhody, ale je to osud?
Varování: Kanonické postavy zestárly a mají potřebu se sbližovat.
Prohlášení: Povídka vznikla na základě díla Jaroslava Foglara, za postavy zde vystupující nemám ani šušeň.
Poznámka: Postavy jsou záměrně bezejmenné, ale myslím, že vám nebudě dělat problém je identifikovat.
Klišé: utajená identita

Když...


Když se zamyslel nad událostmi, které ho v životě potkávaly, přestal jim říkat náhody. Nalezení hlavolamu. Pád ze střechy. Útěky. Válka, ze které vyvázl bez zranění. Válka, ovšem ne ta o ježka v kleci. Žádná směšná a dětinská válka mezi chlapci rozdělených čárou jedné ulice. Válka, která ho připravila o přátele, rozdělila stará přátelství a rodiny nechávala bez otců i synů.
Nic z toho nebyly náhody. Byl to osud.
Když se po dvanácti letech náhodně minuli na ulici, nemohla to být náhoda. Poznal ho hned, i s tím zachmuřeným výrazem v tváři a bez podkovy tmavých vlasů padajících do čela. Samozřejmě, že kolem něj prošel bez povšimnutí, vždyť se neznali.
Když se potkali podruhé, dal si záležet, aby si ho všiml. Náznak úsměvu v odpověď přivál něco z přetržené nitky minulosti. Doba se změnila, ale jeho úsměv přivál vítr ze stínadelských střech. Pořád pro něj byl cizí, ale znovu se setkají. Protože osudu se občas musí trochu pomoci.
Když si ukradl první polibek, stalo se to ve stínu pod věží u svatého Jakuba. Oba mlčeli a tvářili se, že na tomhle místě nikdy před tím nebyli a nic pro ně neznamená.
Když se poprvé milovali, za rozevřenými okny se líně probouzelo listopadové ráno a dvůr voněl jako staré dobré časy. Východ slunce sledovali ze střechy a ztěžka se opírali jeden o druhého. Chtěl mu říct svoje tajemství, ale rozhodl se, že tuhle část jejich životů raději nechá odpočívat v pokoji, aby mu nepřipomněl, koho během války ztratil.
Když zafoukal jižní vítr, hučelo jim oběma v uších. Tak moc, že slova, která mu splývala ze rtů, skoro neslyšel.
„Že to vím,“ překřičel konečně vítr.
„Jak?“ Na nic lepšího se nezmohl.
„Ten hlas. Poznal bych ho kdekoliv. I když nemáš bílou masku.“ Zamžoural do slunce a tvář se mu zkřivila do úsměvu.

Když bylo tajemství venku, už o něm nikdy nemluvili. Doba byla jiná. Oba čekali, co jim osud ještě dovolí.
Tags: b/b, fanfiction-různé
Subscribe

  • Zkrocení zlé dopravy

    Se Solastovým ctěným dovolením zveřejňuji vánoční dárek, který jsem mu z přebytku nápadu a hlášek, které toužily býti uvedeny do kontextu, napsala.…

  • Lehce magorácké meta pro Dangerouss i ostatní odvážné šílence

    To jsme takhle jednou potřebovaly veselou představu. A protože jsme lehce šílené, vzniklo z toho metašílenství. Bylo tak divné, že jsem své milované…

  • 52

    Báseň na téma: Ledová voda. Dalo mi to docela práci, ono se totiž nedá jenom tak něco vkládat k…

  • Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 6 comments