Kleio (dreaming_garden) wrote,
Kleio
dreaming_garden

Jelen

Historie, hystorie.
Miluju to. S veškerou úctou k oběma mým oblíbeným králům.
Snesete malé historické entré?
Budete muset. :p

Takže, bylo nebylo, byli jednou dva bratři, kteří sice měli jednoho otce, ale jiné matky. Vyrůstali spolu, ale přece každý zvlášť, pak je osud rozdělil. A ačkoliv nebyli věkově zase tak daleko, teprve po smrti manželky toho staršího se setkali a konečně byli oba dospělí.
Píše se rok 1387.

Název: Jelen
Fandom: historie
Varování: 12+
Poznámka: Už jsem říkala, že mám ráda krále ledňáčka?
Beta-read: iantouch a dangerouss


Jelen
Věnováno Romanovi


Venku bylo chladno. Na počátek dubna až neobvykle velké. Oheň v krbu jako by nestačil, král se halil těsněji do pláště a třel si o sebe ruce obtěžkané zlatými prsteny. Toužil po zahřátí, po žáru, který by protékal jeho žilami. Kdy naposledy vůbec pocítily jeho údy sladké teplo? Usmál se, když si vzpomněl. Na Krakovec, na lůžko vyslané měkkými kožešinami, na zpocená těla a plápolající oheň.
Snad byl příliš zamyšlen, možná plameny na malou chvíli upoutaly jeho roztěkanou pozornost. Tak nebo tak, trhl sebou leknutím, když na něj bratr promluvil. Otočil se a s předstíraným úsměvem rychle nabídl bratrovi místo k sezení. Elegantním gestem zatleskal, přivolané páže přijalo rozkaz a za okamžik doneslo dva poháry horkého vína.
„Dones džbán a neruš pány,“ zavelel poté, co bez přípitku otočil celý pohár dnem vzhůru do svého hrdla. Teprve když za pážetem zapadly dveře, posadil se a zdvihl plnou číši proti bratrově.
„Na krále!“
„Na krále,“ zopakoval poněkud tišeji mladší z obou sourozenců.
Chvíli pili mlčky. Král Václav a král Zikmund – králové český a uherský – sami v komnatě, naproti sobě jako šachové figurky. Bílý a černý. Jen doposud nebylo jasné, který je který.
„Cítíme se poctěni, že nás náš mladší bratr navštívil po událostech tak významných.“ Václavova promluva, byť vznešená, nesla prapodivný nádech nudy a nevraživosti.
„Je nám ctí, že se nám dostalo nejmilostivějšího přijetí,“ uklonil Zikmund formálně hlavu.
„Dost už toho, rád tě vidím, bratře.“ Václav najednou vyskočil, zahnal chmury neznámo kam a pevně objal překvapeného Zikmunda.
Devatenáctiletý mladík si bratra se zájmem prohlížel. Když se viděli naposledy, hleděl na něj ještě dětskýma očima. Starší bratr, vzor všech a všeho. Před pár Zikmund nerozuměl tomu, co už dnes chápe.
„Vskutku jsi rád, že mne vidíš?“ zeptal se Zikmund nejistě.
„Vskutku,“ kývl Václav.
„Neměl jsem sobě rovných sourozenců, ale teď... je můj malý bratr muž. A král uherský k tomu. Jsem vděčný za tvou návštěvu. Nerad se zdržuji v Praze. Od smrti milované choti Johany jsem zde poprvé.“
„Dovol, abych ti ještě jednou a osobně vyjádřil soustrast, drahý bratře.“
„Děkuji.“ Z jediného slova se dalo tušit, jaké jsou opravdové pocity českého krále. Ostatně i Zikmundovi se donesla zpráva o tom, že se jeho bratr ani osobně nezúčastnil jejího pohřbu.
Václavovy rysy ztvrdly a zvážněly, raději opět přešel do formálního hovoru.
„A tvé ženě, ctné Marii, daří se dobře?“
Zikmund se ušklíbl. Představil si svou tvrdohlavou a panovačnou manželku. Snažil se neusmívat představě, s jakým rozezleným výrazem sedí zamčená ve svých komnatách na hradě Gomnec.
„Ztratila sestru, nyní má období smutku. Také proto mi nebylo proti mysli jí dopřát chvíli klidu a navštívit Prahu,“ odpověděl po chvíli.
Václav se zase zachvěl. Přitáhl si plášť těsněji k sobě, upil chladnoucího vína. Trpklo v ústech. Zikmund mlčel, na tváři neurčitý výraz. Snad oba přemýšleli o tomtéž.
„Zikmunde, nejsme už dost staří na to, abychom zapomněli na nepřátelství a stali se bratry?“ Václavovi se chvěl hlas.
„To záleželo vždy jen a pouze na tobě, královské veličenstvo.“ Zikmundovi vázla slova v ústech.
„Čas na napravení starých křivd už nastal?“
Oba se usmáli. Léta oba čekali na tento rozhovor.
„Dovol mi začít,“ nadechl se Zikmund, „máš toho na srdci hodně, ale potřebuji, abys tentokrát nebyl první.“
Václav svraštil obočí, ale neřekl nic na protest.
„Otec. Tys ho měl a on měl jenom tebe. Jeho syn a její děti, takové to bylo.“
„Její děti, ale všichni sourozenci. A všichni s matkou.“ Nenechal se vyprovokovat Václav.
„Výhody a láska. A úřady.“
„Cizí lidé. Povinnosti a úkoly pro muže, které musel plnit chlapec.“
„Měl jsi všechno!“ křikl Zikmund.
„Všechno, jen ne to, co bych sám chtěl.“ Václavovi se chvěl hlas.
„Českým králem ve dvou letech!“ Zikmund povstal ze své stolice
„Chceš českou korunu? Chceš? Dám ti ji. Tíží mou hlavu i srdce. Od dvou let se nikdo nezeptal...“ Václav křičel, rovněž vstal a pak se náhle odvrátil.
„Václave? Co tě trápí?“
„Hřích.“ Šeptl a snažil se, potlačit slzy.
Zikmund se zarazil. Oba se znovu usadili naproti sobě. Zikmund jim oběma dolil poháry. Něžně pohladil bratra po rameni. Václav odvracel tvář a zuby zarýval do zaťaté pěsti. Nevěděl, jestli neřekl příliš mnoho.
„Václave...“
„Nevěděli jste, ale já vám záviděl. Záviděl jsem vám. Měli jste jeden druhého. Dva bratry ku hře, tři sestry k něžnému objetí. Matku, která vás milovala. Do mě otec vkládal naděje. Jakmile něco nebylo podle jeho představ, muselo dojít k okamžité nápravě. Nejevil jsem se mu nikdy příliš mužně. A tak se stále další a další snažili muže ze mě vychovat. Ale vždy jen krátce. Snad abych příliš nepřilnul ke svému učiteli. Snad aby i český dvůr nezničil další Gaveston...“
„Nechápu – “
„Ale chápeš. Všichni chápou. Jenom nikdo nemluví.“
Teď už jistojistě řekl příliš.
„Měli s tebou jenom ty nejlepší úmysly.“
„Nezdařily se. Zbyl jenom zmatený mladík.“
Václav sám přerušil svou řeč. Dál již nemohl pokračovat, byl si však jist, že Zikmund dokonale pochopil.
Ušklíbl se. Zmatený mladík. Zmatený ve všem, nejvíce pak ve věcech lásky. Důvěru nenalézal v nikom, rozkoš mu nepřineslo ani manželské lože, ani nejsmyslnější lazebnice.
Pak poprvé vyrazil na lov bez dozoru otcovských poskoků. Teprve tehdy okusil, co znamená láska. Zalekl se citů zakázaných, ale jako by v lesích zahalených mlhou a ve tmě, která jen nerada ustupovala plápolajícímu ohni, nebylo nic přirozenějšího než blízkost mužského těla. Vůně, v níž se mísil pot, krev a špína, byla věrným společníkem ukradených nocí. Najednou se před ním otevřel nový a neznámý svět. Lesy české země byly hluboké, lovecké hrady po celé krajině. Tolik možností.
Jak nádherné a rozkošné bývaly probdělé noci. A nejkrásnější byla ta, kdy přestal být pouhou kořistí a sám se stal lovcem.
Vyrazil na mladičkého jelena sám. Prchal před ním, snad se doopravdy bál o život. Zkrotnul až za notnou chvíli. Nechal si rukama hladit hebkou srst. Nebránil se jeho polibkům vetknutým do týla. Sténal, když jej proklál svým kopím.
Druhý den věnoval Jírovi z Roztok panství Krakovec.
„Proč ti planou tváře, bratře?“ otázal se s lišáckým úsměvem Zikmund.
„Nic, jen... jelen,“ řekl Václav, ale cítil, že mu nach pokrývá tváře ještě víc. „Jak dlouho budeš mým hostem?“ snažil se rychle stočit hovor jinam.
„Ne dlouho, brzy se budu muset vrátit zpět do Uher. Má žena ostatně musí zapomenout na smutek a dát mi dědice. Už víš, koho ti osud připsal jako další vyvolenou?“
„Dynastické povinnosti... Žofie z Bavor,“ povzdechl si Václav.
„Ožeň se, bratře. Zploď syna a pak...“
„Co pak?“
„Pak už nikoho nebude zajímat, kde trávíš svůj čas, a proč místo ženám dáváš přednost společnosti jelenů, zajíců a kanců.“
„A než zplodím syna? Co dělat před tím? Pokoušet se předstírat a utápět vlastní hříchy ve víně. Nevnímat vraždychtivé pohledy šlechticů. Nevšímat si úšklebků dam, když trávím čas s lovčími. Být hluchý k urážkám vlastního dvora? Ne, takový život nechci. Už zase se mě nikdo neptá.“
„Máš vše ve vlastních rukou.“
„Mám vše. Jenom svobodu ne. Nabízím českou korunu. I polskou, německou, lucemburskou, všechny koruny světa. I s jejich tíží, kterou nechci nést. Pomoz, bratře!“
Král Václav klečel před svým bratrem a rukama pevně svíral jeho plášť. Zikmund vyděšeně hleděl směrem dolů, do planoucích šedomodrých očí, které se znovu zalévaly slzami.
„Nemohu. Tobě pomůže jenom Bůh.“
Václav vstal. Slzy zmizely. V tváři je vystřídal hněv. Další obsah poháru zmizel v jeho ústech a oči získaly nádech pohledu opilcova.
„Bůh? Myslíš, že jsem ho neprosil? Snad tisíckrát chtěl jsem zbavit svou mysl ďáblových svodů. Toužil jsem umřít. Ne, ne Bůh je k mým modlitbám hluchý. Jenom víno pomáhá od hříchu. Omývá moji duši...“
Král se zhroutil do křesla.
„Jdi.“
„Václave, prosím...“
Zikmundovo naléhání přerušilo razantní zaklepání na královy dveře.
„Kdo se opovažuje takto pozdě rušit krále?“ zamručel Václav a ani nevzhlédl.
Mladičký panoš s roztřesenými koleny vstoupil: „Jeho Veličenstvo ráčilo poručit...“
„Rychle, rychle, král je unaven.“
„Jeho Veličenstvo ráčilo chtít vědět, kdy pan Štěpán z Opočna dorazí na Žebrák. Jeho posel právě –“
Václav vyskočil a rázným krokem vykročil ze dveří. Nebohého panoše div nesrazil, volal své služebnictvo. Kázal připravit loveckou výbavu, vyčistit oblek a osedlat koně. Na přítomnost svého bratra ani nepomyslel.
Když se chvatně vracel do komnaty, aby dopil zbytek ze džbánu, věnoval Zikmundovi vřelý úsměv.
„Jsem rád za tvou milou společnost. Snad jsme se po letech konečně stali bratry.“
„Kam spěcháš? Nebudeš snad se mnou trávit zbytek dní v Praze?“
„Mé srdce... a má povinnost mě táhnou jinam, odpusť bratře. Buď zde hostem dle libosti, nakáži všem, aby uherskému králi projevovali největší úctu.
A děkuji za radu. Máš pravdu. Ožením se. Žofie mi bude dobrou ženou a jistě i matkou mého budoucího syna.“
„A mezitím?“ optal se zvědavě Zikmund.
„Mezitím půjdu, kam káže srdce a ne rozum. Jsem svobodný. Na Žebrák zavítal můj ctihodný mladý přítel Štěpán. Strávíme pár dní na lovu. A potom... to ví jen Bůh.“
Václav se s úsměvem uklonil mladšímu bratrovi, králi uherskému, a radostně opustil komnatu.
Zikmund osaměl. Ještě před pár okamžiky by se hněval a odsoudil Václava za toto chování. Ale poté spatřil, co neviděli jiní – bratrovy oči ve chvílích největšího smutku a zalité vínem se proměnily při pouhém vyslovení mládcova jména.
Pro dnešní den Zikmund chápal, že povinnost je svatá, ale ani srdce českého krále nemůže strádat věčně. Kéž by našel, po čem touží...
Tags: b/b, historické povídky, literární dárky
Subscribe

  • Když...

    Název: Když... Fandom: Rychlé šípy Přístupnost: 12+ Shrnutí: Co když všechna naše životní setkání nejsou náhody, ale je to osud? Varování:…

  • Zkrocení zlé dopravy

    Se Solastovým ctěným dovolením zveřejňuji vánoční dárek, který jsem mu z přebytku nápadu a hlášek, které toužily býti uvedeny do kontextu, napsala.…

  • Muž, který si hraje s vláčky

    Inspirace je mrcha podšitá a občas prostě skočí s tématem naprosto nečekaným. Jinak je to samozřejmě naprostá fikce. Mládeži zcela přístupná.…

  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 5 comments