Kleio (dreaming_garden) wrote,
Kleio
dreaming_garden

  • Mood:
  • Music:

Dvouruční meč 1/4

Třicetiletá válka zuří v téměř celé Evropě. Fridrich Falcký už velmi dávno a neslavně opustil českou kotlinu. Nastává podzim, v ovzduší je cítit příměří, alespoň na pár měsíců. Gustav II. Adolf chce využít domnělého klidu zbraní a táhne se svou armádou na Lipsko. 16. listopadu 1632 se armády střetnou u Lützenu. O život přijde víc jak 9000 vojáků, úplně zbytečně.
A pár okamžiků před katastrofou jeden císařský voják náhodou objeví v lese zmučeného mladíka a rozhodne se, že zachrání jeho život...
***
Fandom: originální
Název: Dvouruční meč
Počet částí: 4
Počet slov: 8079
Pokračování: ne
Varování: angst, slash, 15+
Poznámka: za naprosto dokonalý beta-read děkuji a klaním se dangerouss, bez ní by tahle povídka měla naprosto pitomý konec <333



Dvouruční meč
Lucii


Lépe cvičeným žoldákům, kteří zvládli boj s dvouručním mečem se platilo dvojnásobně, a byli tak elitou mezi císařskou armádou.
***
Wallenstein uložil své vojsko k zimnímu spánku v Lipsku. Velení císařské armády brzy následovalo jeho příkladu a přidělilo svým vojákům několik vesnic v pohraničí, aby zde mohli v poklidu přečkat nadcházející zimu.
Když přijížděli, bylo ještě možné spatřit na obzoru opožděné vozy prchajících. Někteří méně vyčerpaní druhové z jeho pluku rychle sedlali čerstvé koně, aby si obohatili už tak nabité kapsy. Pár lidí utíkalo jen tak, s uzlíčkem na ramenou. A jiní zůstali. Věřili, že budou mít větší cenu živí než mrtví, že když budou plakat a prosit, ušetří císařští vojáci jejich životy. Jakoby doufali, že život bude lepší než rychlá smrt. Někteří doopravdy přežili. Hlavně pokud byli mladí a krásní. Přesněji, mladé a krásné. A nebo staré a ošklivé, ostatně, někdo pracovat musel, že?
Pomalu se stmívalo a někteří vojáci už zapálili pochodně. Na kraji vesnice hořely strážní ohně, kolem nich se houfovali lidé, zatímco další hledali útočiště v prázdných chalupách a statcích.
Rozhlédl se okolo sebe a kysele se usmál. Všechny cesty za mladickými sny a touhou po dobrodružství vždycky vedly jenom na jedno místo. Na konec světa.
Ano, konec světa, to je nejpřesnější označení toho, kde se právě nacházel.
Stál na pahorku kousek za vesnicí a momentálně ho objímalo chladné mrazení. Cítil páry vystrašených očí, které ho pozorovaly z nedalekého lesa. Jen co zase bude denní světlo, několik oddílů les prohledá, aby se s uprchlíky vypořádaly. Doufal, že lidé už budou pryč. Nenáviděl zbytečné zabíjení.
Toužil jenom po klidném spánku. Za poslední týdny a měsíce téměř nespal. Tohle by měla být konečná. Alespoň pro letošní zimu.
Dřepl si, ignoroval křupnutí v kolenou a na chvilku, jen na kratičký okamžik zavřel oči. Obklopilo ho teplo, oknem do pokoje nahlíželo drzé slunce rozpalující ulice Madridu doběla. Juanita vbíhá do dveří a zuřivě ho tluče vějířem. Křičí a nechce ho pustit. Ale on touží po dobrodružství. Musí najít odpovědi. Otázky ještě nezná. Nasazuje si poslední části uniformy a výzbroje. Teplo...
Realita do něj uhodila chladnou silou. Prudce otevřel oči a všude kolem byla tma. Ohně a světýlka mu připadaly neuvěřitelně vzdálené. Nechtěl se tam vracet, ale prochladlé končetiny toužily po zahřátí.
Být tak zase v Madridu, vydechl, napřímil se a pomalým krokem šel vyhledat jakékoliv teplejší uložení ke spánku. Důstojnický dům najde až ráno.
~
Pronásledovaly ho tisíce očí a odporný, duši drásající jekot. V tom lese. V tom lese někdo je. Někdo ho volá. Potřebuje ho. Ale zároveň ho děsí. Když se otáčel, něco tam bylo. Vzpomínka, která mu neustále unikala, stále byla na okraji zorného pole. Ty oči. Tisíce očí.
Horečnatě se převaloval na provizorním lůžku. Chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl vyschlé. Záškub následoval pád. Někdo ho utěšoval. Nějaká dívka. Nerozuměl řeči, kterou k němu hovořila neznámá, ale konejšivý tón hlasu ho uklidnil. Cítil, jak mu otírá orosené čelo a dává mu napít. Voda byla tak osvěžující a lahodná. Bylo mu, jako by právě vypil pohár živé vody. Víčka měl těžká. Naposledy otevřel oči a spatřil světici, Marii samu, jak se o něj stará. Konečně bezpečí. Už žádné zlé oči...
~
Les za vesnicí ho vábil. Volal ho. Bál se toho lesa, ale musel do něj vstoupit. Oddíly vojáků se pohybovaly po okolí a hledaly uprchlíky. Někteří úspěšně a jiní neúspěšně. Chtěl jít sám. Jeho postavení mu umožňovalo poměrně mnoho svobodného pohybu. Nad ním bylo už jen málo důstojníků a nejvyšší byl také původem Španěl, takže když vyjádřil přání odejít na průzkum bez jednotky, bylo mu vyhověno bez zbytečných řečí.
Když vstoupil mezi stromy, zalitoval, že s sebou vláčí těžký obouruční meč. Zachytával se, zasekával se do větví, bouchal o kmeny. Za několik minut začínal litovat i toho, že sem vůbec vstupoval. Na tomhle místě člověk jistojistě nebyl celé měsíce, možná i roky. Všude jen samé pěšiny od zvěře.
Už se chtěl obrátit a odejít, ale neviditelné ruce ho zadržely. Meč nesený na rameni se zaklínil mezi větve stromu. Snažil se ho vytáhnout, hlasitě u toho zaklel a náhle ho polilo horko. Ticho kolem rozřízlo naříkání. Zoufalé, téměř nelidské.
~
Tiše zíral na zuboženého mladíka. Musel ho zachytit, protože poté, co rozsekl provazy, sesypal se na zem. Jeho ještě téměř dětské tělo bylo plné podlitin a odporných sečných ran, obličej měl celý od krve. Bez krve byla pouze ta místa, kudy před dlouhou dobou tekly zoufalé slzy. Divil se, že krev ještě nepřilákala divou zvěř. Držel ho v náručí a civěl. Nevěděl, co si počít. Za normálních okolností by asi neváhal a ukončil by mládencovo trápení, ale nyní byl na pochybách. Jeho kroky sem nevedly náhodou. Jako by bylo souzené, aby ho objevil. Aby ho zachránil.
Poblíž stromu ležela stříbrná přezka z vojenské boty. Ublížil mu snad někdo z našich? Co provedl, že zasloužil takovýhle trest? Jaké monstrum si libovalo v týrání? A byl-li to někdo z našich, je rozumné vracet se s ním k posádce?
Váhání ovšem znamenalo pouze další utrpení zuboženého chlapce. Ne, není čas. Musí ho vidět lékař.
Myslel si, že bude těžký, ale po pár krocích měl pocit, že nese skořápku a ne lidské tělo.
Spěchej, spěchej! říkal si a modlil se k Bohu, aby nezabloudil.
~
„A vážně je to jeden z našich?“ Lékař se zadíval velmi nedůvěřivě.
„Nevěříš snad slovu důstojníka?“ vyhrkl na něj velmi ošklivou němčinou.
„Odpusťte, pane.“
Poté už polní lékař ošetřoval chlapcovy rány bez zbytečných řečí, ale tvářil se jako všichni čerti. Nechápal, proč se po něm chce zbytečná práce.
„Tohle je práce pro kněze, ne pro mě,“ mumlal si, zatímco obvazoval rány.
Když skončil, poručil dvěma pomocníkům, aby mladíka odnesli na provizorních nosítkách kamsi do bývalé stáje. Stále se ještě mračil a s nedůvěrou pozoroval nadřízeného důstojníka. Nechápal, proč už dávno neodešel. A divil se ještě víc, když se důstojník zvedl a odešel za nosítky.
„Španěl, pfff!“ Zavrtěl hlavou, odplivl si. A pak si šel po svých.
~
Nejdřív nevěděl, proč už dávno neopustil špatně osvětlenou místnost plnou těžkého vzduchu. A pak už odejít nemohl. V jednu chvíli mladík zakřičel a zazmítal se v záchvatu. Snažil se ho uklidnit a chytil ho za ruku. Zabralo to. A tak mu nezbývalo než sedět a dívat se na spícího chlapce. Už podruhé poslal pryč poskoka s večeří. Jediné, co přijímal, byla voda. Z části pro sebe a zčásti ji po kapkách dopravoval do mladíkových úst.
Bez vší té krve vypadal skoro jako cherub. Bledá hebká pleť. Pokud se z toho dostane, budou jeho tělo hyzdit jizvy, napadlo ho. Vlasy, byly taktéž zbaveny krve a nečistot, mu připomínaly lány zrajícího obilí. Opuchlé rty během několika hodin pomalu splaskly. Jakou barvu asi mají jeho oči? napadlo ho.
Oči...
Vyděsil se. Oči byly doširoka otevřené a ustrašeně se na něj dívaly.
Hluboké.
Modré...
Něco říkal, ale bylo to jazykem, kterému vůbec nerozuměl. Snažil se ho uklidnit lámanou němčinou. Bez efektu. Španělština způsobila ještě větší zmatek a strach. A tak raději mlčel. Mlčel, svíral jeho ruku a dál mu tiše vlhčil popraskané rty.
Modré oči se zavřely.
~
Vedro až k zalknutí. Slunce. Vůně pomerančů. Matka hlasitě pláče. Estéban ho na poslední chvíli přemlouvá. Sestry se loučí nebo utěšují matku. Jen Juanita mlčí. Ale on ví, že tohle rozhodnutí bylo správné. Nasedá na koně, celá rodina mu mává. Všichni, až na Juanitu. Skoro už zahnul za roh, když uslyšel její hlas.
„Gabrieli! Slib mi, že se vrátíš k sestřičce!“ Juanita běží, nedbá ostatních lidí. Běží a neustále opakuje jeho jméno. A náhle už to není Juanita. Bledý mladík s očima modrýma jako nebe nad Madridem. Běží. Pláče krvavé slzy jako Kristus. Propaluje ho pohledem a volá jeho jméno...

„Gabrieli.“
Těžká ruka v kožené rukavici mu dopadla na rameno.
„Gabrieli.“ Někdo k němu mluvil, ale zprvu nechápal, kde je a co tam dělá.
Teprve po pár rychlých mrknutích se vzpamatoval.
„Gabrieli, co se děje?“ Jeden ze španělských druhů, věrný přítel ho chvatně balí do štiplavé a mírně zapáchající houně, ale jelikož je mu zima, ani moc neprotestuje. Mírně se usměje, ale stále vypadá, jako by napůl spal.
„Měl jsem zlý sen, Ignacio. Juanita se zlobila. A pak už to nebyla Juanita. Navštívil mě Kristus, Ignacio. Kristus, který vypadal jako on,“ drmolil Gabriel a ukázal na spícího mladíka.
„Gabrieli, ty máš horečku!“ Ignacio nedbal přítelových protestů. Chvatně volal pár druhů ku pomoci. Někdo zavolal lékaře.
Svět se zamotal, barvy se rozplynuly, jen světlo a stíny se mu míhaly před očima. Snažil se jim utéct. Zmítal sebou a neustále opakoval: „Kristus! Musím ho zachránit. Kristus pláče.“
A pak byla všude tma.
~
Juanita je oblečená v černých šatech a obličej si schovává za závojem. Pláče.
„Vrať se, Gabrieli. Vrať se. Zemřeš, když se nevrátíš.“
„Musím zachránit spícího Krista. Je to Boží vůle.“
„Stane se neštěstí. A ty už nikdy nespatříš rodnou zemi, bratře.“
Juanita roní černé slzy. Odvrací od ní tvář.
Modré nebe proťal blesk a spatřil znamení kříže. Je to Boží vůle.
„Sbohem, Juanito,“ zašeptá, aniž by se podíval na plačící sestru.



Počátek +++ Následující část
Tags: Dvouruční meč, b/b, historické povídky, originální tvorba
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 7 comments