blahTělo mám zasažené mnoha ranami, cítím, jak z každé z nich pomalu uniká život. Pomalu. Jako ona pověstná zrnka písku v přesýpacích hodinách. Nejsem schopná se pořádně nadechnout. Víčka mám těžká. Skončila jsem tak, jak jsem se vždy obávala. Sama. Daleko.
Jen hvězdy na černočerné obloze mi pouslouží jako poslední společnost.
Ó Elbereth! zašeptám...
V tom přichází. Vrací do mého života světlo. Při každém kroku ji zasypávají květy. Už samotná její přítomnost vlévá do mých žil naději. Opatrně otírá můj obličej. Před tím mi z něj zbyly pouze cestičky, které po sobě v zaschlé krvi zanechaly tekoucí slzy. Poté opatrně uchopí mou ruku. Políbí konečky mých prstů a ty se pohnou, ačkoliv by už dávno neměly. A pak... Rány se zacelují s každým dotekem jejích rtů. Ústa jí planou. S každým polibkem vrací život...
Jedinečná a dokonalá Valar. Elbereth!
