August 30th, 2015

Slytherins do it better!

Co nesmějí malá děvčátka?

Název: Co nesmějí malá děvčátka?
Fandom: Pipi Dlouhá punčocha
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Tetička Petronyla touží dostat Pipi do dětského domova. Proč?
Prohlášení: Postavy patří Astrid Lindgrenové a tenhle kousek rozhodně nevznikl proto, abych se na ní jakkoliv obohacovala.
Poznámka: Napsáno ve tři ráno po předávkování malinovkou.
Klišé: trauma z dětství

„Malá děvčátka přece nemohou žít jenom tak sama v opuštěné vile,“ sípala teta Petronyla a tváře jí rudly.
„Ale já přece nežiju sama, jsou tu se mnou Alfred a Sir Nelson,“ zazubila se Pipi.
„Kůň a opice nejsou vhodnými vychovateli pro malá děvčátka, to ví přece každý. Vychovávat musí maminka a tatínek.“
„Maminka je anděl a tatínek je pirát,“ oznámila Pipi sebejistě.
„Nemůžeš žít bez dozoru v tak velkém domě, na to jsou zákony. Musejí žít v domově. Musejí poslouchat. Musejí dodržovat pravidla. Nesmějí si hrát, kde se jim zamane. A rozhodně nesmějí nosit každou punčochu jinou,“ křičela tetička Petronyla.
„Ale proč ne, já jsem tak šťastná,“ nechápala Pipi.
„Malá děvčátka nemají nárok na to, aby byla šťastná. Nesmějí, když ani já jsem nebyla,“ hlesla teta.
Boys love!

Když...

Název: Když...
Fandom: Rychlé šípy
Přístupnost: 12+
Shrnutí: Co když všechna naše životní setkání nejsou náhody, ale je to osud?
Varování: Kanonické postavy zestárly a mají potřebu se sbližovat.
Prohlášení: Povídka vznikla na základě díla Jaroslava Foglara, za postavy zde vystupující nemám ani šušeň.
Poznámka: Postavy jsou záměrně bezejmenné, ale myslím, že vám nebudě dělat problém je identifikovat.
Klišé: utajená identita

Když...


Když se zamyslel nad událostmi, které ho v životě potkávaly, přestal jim říkat náhody. Nalezení hlavolamu. Pád ze střechy. Útěky. Válka, ze které vyvázl bez zranění. Válka, ovšem ne ta o ježka v kleci. Žádná směšná a dětinská válka mezi chlapci rozdělených čárou jedné ulice. Válka, která ho připravila o přátele, rozdělila stará přátelství a rodiny nechávala bez otců i synů.
Nic z toho nebyly náhody. Byl to osud.
Když se po dvanácti letech náhodně minuli na ulici, nemohla to být náhoda. Poznal ho hned, i s tím zachmuřeným výrazem v tváři a bez podkovy tmavých vlasů padajících do čela. Samozřejmě, že kolem něj prošel bez povšimnutí, vždyť se neznali.
Když se potkali podruhé, dal si záležet, aby si ho všiml. Náznak úsměvu v odpověď přivál něco z přetržené nitky minulosti. Doba se změnila, ale jeho úsměv přivál vítr ze stínadelských střech. Pořád pro něj byl cizí, ale znovu se setkají. Protože osudu se občas musí trochu pomoci.
Když si ukradl první polibek, stalo se to ve stínu pod věží u svatého Jakuba. Oba mlčeli a tvářili se, že na tomhle místě nikdy před tím nebyli a nic pro ně neznamená.
Když se poprvé milovali, za rozevřenými okny se líně probouzelo listopadové ráno a dvůr voněl jako staré dobré časy. Východ slunce sledovali ze střechy a ztěžka se opírali jeden o druhého. Chtěl mu říct svoje tajemství, ale rozhodl se, že tuhle část jejich životů raději nechá odpočívat v pokoji, aby mu nepřipomněl, koho během války ztratil.
Když zafoukal jižní vítr, hučelo jim oběma v uších. Tak moc, že slova, která mu splývala ze rtů, skoro neslyšel.
„Že to vím,“ překřičel konečně vítr.
„Jak?“ Na nic lepšího se nezmohl.
„Ten hlas. Poznal bych ho kdekoliv. I když nemáš bílou masku.“ Zamžoural do slunce a tvář se mu zkřivila do úsměvu.

Když bylo tajemství venku, už o něm nikdy nemluvili. Doba byla jiná. Oba čekali, co jim osud ještě dovolí.