Kleio (dreaming_garden) wrote,
Kleio
dreaming_garden

  • Mood:
  • Music:

Tmavé ráno v Baker street

Před nějakou dobou mě Asperia vyzvala. Mě a mou mysl vyzvala k napsání něčeho, co mě svádí už od doby, co jsem shltala první příběh sira Artura Conana Doyla. Ten rezervovavný přístup k ženám byl doočíbijící. A pak přišel film a v roli Holmese neskutečný, svůdný a neskutečně slashoidní Rupert Everett. Jeho vášnivé myšlenky během drogového zážitku mě postrčily k sepsání tohohle. I můj děda se ptal, co ti dva dělají, když nemají případ. No, paní Hudsonová by se asi divila. :)
Přátelé, ač nerada, ale musím vás varovat: 17+ (nečekejte PWP, ale iluze vám vezmu)
A abyste se dostali do té správné nálady, představte si Viktoriánský Londýn, Holmese v deliriu a Watsona, který ho v tomto nelichotivém stavu nalezl při nočním návratu z bordelu...
Už tam jste?


Tmavé ráno v Baker street
Na přání Asperie.
Věnováno Josefovi, který mi poprvé půjčil A.C.Doyla


Těžké mraky halily Londýn, bránily právě se probouzejícím slunečním paprskům prohřát stařičké kamenné domy a tma budila dojem hluboké noci. Ráno brzy vyžene do ulic gentlemany s buřinkami a černými deštníky, ale ještě ne, ještě není ráno, do probuzení města zbývá zhruba tak hodina.
I Baker street ještě poklidně dřímala v dešti a mlze, ale jeden její obyvatel se právě probudil. Zima, třes, bubnování kapek na parapet. V hlavě mu hučí, jedna ruka volně visí z postele. Snaží se nastartovat myšlení a chce přijít na fakt, proč leží na svém lůžku nahý. Přetočí se na záda a při pohledu na špičky svých nohou narazí na příčinu křečovitého probuzení. Letmo přes sebe přehodí peřinu, svěšenou ruku přemístí pod ni, aby mohl ulevit svému naléhavému hříchu. Byl si odporný, nenáviděl se, ale nemohl si pomoci. Obličej se mu stáhl v křeči, záda se prohnula jako luk. Přivřel oči a na vrcholu extáze vykřikl jeho jméno.
„Johne!“
Udýchaný opět svěsí ruku z postele.
Bystrý mozek se znovu nastartoval. Zahanbeně si přes hlavu přetahuje polštář.
„Holmesi...“
Ten hlas neexistuje, to se mi zdá, ujišťuje sám sebe a prudce oddychuje. Příčina bušení ve spáncích je zřejmá. Včera přehnal své přátelství s jehlou.
„Proč to děláte, Holmesi? Vždyť se tím ničíte!“ promluvil znovu ten neodbytný hlas rozumu.
Proč... proč... proč...
„Protože tohle není láska, milý Watsone,“ zahuhlá do polštáře.
V tu chvíli se na křesle probral z dřímoty dr. Watson a zívl.
„Omlouvám se, příteli,“ řekl a protáhl se, „byla to náročná noc, usnul jsem.“
Zadíval se na Holmese. Peřinu smotanou mezi nohama, přes hlavu polštář, ruku bezvládně visící přes okraj.
„Jste v pořádku, Sherlocku?!“ Prudce vstal a vydal se směrem k němu.
„Nechoďte sem, Watsone,“ zakvílel Holmes a zašeptal neslyšné prosím.
„Holmesi, proč to děláte?“ To je odporné déja vu. Osud má, jak vidno, smysl pro velmi černý humor.
„Watsone...“ zašeptal, posadil se na posteli a omotal kolem sebe přikrývku.
„Holmesi, zabíjí vás to.“
„Jste hlas rozumu, že? A napadlo vás někdy, že mám důvod, proč?“
„Pane Holmesi, proč to děláte?“ opakoval se Watson.
Kvůli vám, Watsone... protože tohle... není...
Není?
„Byl jste zase tam, že ano, Watsone?“ Mírně éterický Holmes se rozhlížel po pokoji a snažil se zjistit soupis škod. Shozené knihy, převrácená židle, v krbu špatně uhašený oheň.
„Jak to... A vůbec. Jsem muž, někde se přeci musím...“ Doktor Watson se zajíkl a zíral z okna na padající déšť prodírající se tmou.
„Watsone, jděte pryč, ta laciná voňavka mi nedělá dobře.“
Ve skutečnosti mu spíše nedělala dobře představa přítele ve společnosti odporných prodejných ženštin.
„Holmesi, já...“
Watsone, vypadněte! zaklínal v duchu Holmes. Jděte, než udělám osudovou chybu. Jsem odporný, nechutný, nesnáším se. Tohle, není láska. Není.
„Holmesi, já...“
„Co vy, Watsone, co vy? Hlase rozumu, co mi chcete říct?“ Holmes byl rozčílený, takhle ho Watson neznal. Ani Holmes se vlastně nepoznával. Uvědomoval si podivnost celé situace. Tma, bubnující déšť, postel poskvrněná jeho vlastní touhou po nemožném.
„Sherlocku, já... já jsem nespal,“ zamumlal Watson stále ještě hypnotizující vodní kapky na skle.
Zaváhal, přešel k mlčícímu Holmesovi a poklekl. Velmi něžně pohladil jeho „poskvrněnou“ paži.
„Johne...“ hlesl Holmes. Chtěl se na místě propadnout? Jistě. Chtěl umřít? Samozřejmě. Ale ze všeho nejvíc chtěl, aby tohle všechno byla pravda.
Těžké mraky halily Londýn, bránily právě se probouzejícím slunečním paprskům prohřát stařičké kamenné domy a tma budila dojem hluboké noci. Tmavými mlhavými ulicemi pomalu začínali proudit gentlemani v buřinkách a s černými deštníky.
Jak laskavé to bylo ráno, když před zraky ostatních skrývalo konec jednoho přátelství v č.221b.
Tags: b/b, literární dárky, sherlock holmes-fiction
Subscribe

  • Když...

    Název: Když... Fandom: Rychlé šípy Přístupnost: 12+ Shrnutí: Co když všechna naše životní setkání nejsou náhody, ale je to osud? Varování:…

  • Zkrocení zlé dopravy

    Se Solastovým ctěným dovolením zveřejňuji vánoční dárek, který jsem mu z přebytku nápadu a hlášek, které toužily býti uvedeny do kontextu, napsala.…

  • Muž, který si hraje s vláčky

    Inspirace je mrcha podšitá a občas prostě skočí s tématem naprosto nečekaným. Jinak je to samozřejmě naprostá fikce. Mládeži zcela přístupná.…

  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 8 comments