?

Log in

No account? Create an account

...

Určitě znáte všechny možné teorie o tom, jak skončí lidstvo nebo jak se lidské společenství zhroutí. Sám jich znám celkem dost a většinou obsahují nepochopitelně krutou nadvládu jiných bytostí, strojů a nebo hromadné vymření po zásahu jedné či více atomovek. Nikoho ze slavnejch autorů nenapadlo, že jednoho dne se lidi svojí svobody vzdají dobrovolně. Táta se mi to pokoušel vysvětlit, ale sám už si vlastně taky nebyl úplně jistej, jestli to, co mi říká, je pravda.
Společnost byla na pokraji chaosu někdy na začátku novýho milénia, nicméně kolaps přišel někdy v roce 2025, pár let po tom, co jsem se narodil. Což nebyla příčina zhroucení západní civilizace, aby bylo jasno! Lidé definitivně ztratili schopnost rozlišit, co je a co není pravda. Informace se valily jedna za druhou, zaplavovaly všechny možné kanály a nenašli byste jedinou volnou plochu, kterou by nevyplňovala reklama. Samozřejmě stoprocentně pravdivá. Dřív prý lidem nevadilo, když nepoznali fakt od deziluze, ale jednou to prostě muselo přetéct přes pomyslnou hráz.
Nemocní i zdraví umírali, protože nerozeznali skutečný lék od podvodu. Identita lidí se ztrácela v nekonečně upravovaných fotografiích. Utratily se miliony na byty a domy, které nikdo nikdy neměl v úmyslu postavit. A právo? Spravedlnost byla nejenom slepá, ale i němá. Falešné tituly a ty opravdové už nebylo možné rozeznat.
A tak lidi udělali nejpitomější rozhodnutí ve svých dějinách - vzdali se dobrovolně do rukou diktátorů, kteří jim říkali, co je a co není pravda. Chaos se uklidnil. Každý člověk měl kde bydlet, měl kde pracovat a mohl se v přiměřené míře bavit. Nikdo neomezoval jeho pohyb, ale přesto se cestovalo velmi málo, protože dřív nebo později každý výletník zjistil, že nikde není nic zajímavého k vidění.
Já sám žiju tak nějak na okraji. Myslím, že se tomu říká šedá zóna. Můžou za to moji rodiče a já pořád doufám, že někde narazím na dalšího člověka, jehož rodiče jsou podobní cvoci jako ti moji. Díky nim jsem poznal věci, které sice nikdo nezakazoval, ale vedly k hrubým porušením našeho milovaného tyranského režimu. Naši mají knihy. A slovo "hodně" je velmi nedostačující označení množství. Pár z nich jsou bohapusté a myšlenky prosté bláboly, které jsou k nalezení po všech knihovnách pro veřejnost. Uspokojují základní lidskou potřebu na chvíli uniknout, nicméně moc populární nejsou, protože text není interaktivní a obrázky se nehýbou. Ale jak jsem řekl, knihovny existují a pár lidí se v nich vždycky najde.
To, co máme doma my, není knihovna. To je náš zlatý důl. Abyste chápali, za veškerým naším myšlením stojí obrovská náhoda. Otec mého táty kdysi v záchvatu krize středního věku opustil město a víceméně vlastníma rukama postavil malý hotýlek. Patnáct pokojů, společenská místnost, velká jídelna. Kleplo ho pár týdnů po dokončení stavby a mýmu tátovi spadlo do klína něco, co nikdy nechtěl. Uvažoval, že ho prodá, ve slabých chvilkách se ho prý i pokusil zapálit a shrábnout peníze z pojistky. Byla to nakonec moje máma, která, ostatně jako vlastně vždycky, vysvětlila svému manželovi hloupost jeho jednání, a společnými silami dotáhli odkaz mého dědečka dokonce. Otec objevil svůj talent pro management a máma zase božsky vařila. A taky to byla máma, která přišla na to, že za tchánovou posedlostí bylo ještě něco víc. Zase to vypadá jako náhoda, ale sám jsem přesvědčený o tom, že náhody nejsou. V jednom ze dvou sklepů neustále poblikávala žárovka. Mámě to časem hodně lezlo na nervy, až časem běhala s plánama všech možných rozvodů od sklepa po půdu a hledala, kam ten drát sakra vede. Místo toho našla svatý grál - třetí sklepní místnost plnou dědečkových knih. Místo, odkud i já čerpám svoje myšlení.
A tak se stalo, že díky podivné povaze mého dědečka žijeme já, máma i táta druhý život. Čteme. A já, jak vidíte, taky trochu píšu.

Když...

Název: Když...
Fandom: Rychlé šípy
Přístupnost: 12+
Shrnutí: Co když všechna naše životní setkání nejsou náhody, ale je to osud?
Varování: Kanonické postavy zestárly a mají potřebu se sbližovat.
Prohlášení: Povídka vznikla na základě díla Jaroslava Foglara, za postavy zde vystupující nemám ani šušeň.
Poznámka: Postavy jsou záměrně bezejmenné, ale myslím, že vám nebudě dělat problém je identifikovat.
Klišé: utajená identita

Když...


Když se zamyslel nad událostmi, které ho v životě potkávaly, přestal jim říkat náhody. Nalezení hlavolamu. Pád ze střechy. Útěky. Válka, ze které vyvázl bez zranění. Válka, ovšem ne ta o ježka v kleci. Žádná směšná a dětinská válka mezi chlapci rozdělených čárou jedné ulice. Válka, která ho připravila o přátele, rozdělila stará přátelství a rodiny nechávala bez otců i synů.
Nic z toho nebyly náhody. Byl to osud.
Když se po dvanácti letech náhodně minuli na ulici, nemohla to být náhoda. Poznal ho hned, i s tím zachmuřeným výrazem v tváři a bez podkovy tmavých vlasů padajících do čela. Samozřejmě, že kolem něj prošel bez povšimnutí, vždyť se neznali.
Když se potkali podruhé, dal si záležet, aby si ho všiml. Náznak úsměvu v odpověď přivál něco z přetržené nitky minulosti. Doba se změnila, ale jeho úsměv přivál vítr ze stínadelských střech. Pořád pro něj byl cizí, ale znovu se setkají. Protože osudu se občas musí trochu pomoci.
Když si ukradl první polibek, stalo se to ve stínu pod věží u svatého Jakuba. Oba mlčeli a tvářili se, že na tomhle místě nikdy před tím nebyli a nic pro ně neznamená.
Když se poprvé milovali, za rozevřenými okny se líně probouzelo listopadové ráno a dvůr voněl jako staré dobré časy. Východ slunce sledovali ze střechy a ztěžka se opírali jeden o druhého. Chtěl mu říct svoje tajemství, ale rozhodl se, že tuhle část jejich životů raději nechá odpočívat v pokoji, aby mu nepřipomněl, koho během války ztratil.
Když zafoukal jižní vítr, hučelo jim oběma v uších. Tak moc, že slova, která mu splývala ze rtů, skoro neslyšel.
„Že to vím,“ překřičel konečně vítr.
„Jak?“ Na nic lepšího se nezmohl.
„Ten hlas. Poznal bych ho kdekoliv. I když nemáš bílou masku.“ Zamžoural do slunce a tvář se mu zkřivila do úsměvu.

Když bylo tajemství venku, už o něm nikdy nemluvili. Doba byla jiná. Oba čekali, co jim osud ještě dovolí.

Co nesmějí malá děvčátka?

Název: Co nesmějí malá děvčátka?
Fandom: Pipi Dlouhá punčocha
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Tetička Petronyla touží dostat Pipi do dětského domova. Proč?
Prohlášení: Postavy patří Astrid Lindgrenové a tenhle kousek rozhodně nevznikl proto, abych se na ní jakkoliv obohacovala.
Poznámka: Napsáno ve tři ráno po předávkování malinovkou.
Klišé: trauma z dětství

„Malá děvčátka přece nemohou žít jenom tak sama v opuštěné vile,“ sípala teta Petronyla a tváře jí rudly.
„Ale já přece nežiju sama, jsou tu se mnou Alfred a Sir Nelson,“ zazubila se Pipi.
„Kůň a opice nejsou vhodnými vychovateli pro malá děvčátka, to ví přece každý. Vychovávat musí maminka a tatínek.“
„Maminka je anděl a tatínek je pirát,“ oznámila Pipi sebejistě.
„Nemůžeš žít bez dozoru v tak velkém domě, na to jsou zákony. Musejí žít v domově. Musejí poslouchat. Musejí dodržovat pravidla. Nesmějí si hrát, kde se jim zamane. A rozhodně nesmějí nosit každou punčochu jinou,“ křičela tetička Petronyla.
„Ale proč ne, já jsem tak šťastná,“ nechápala Pipi.
„Malá děvčátka nemají nárok na to, aby byla šťastná. Nesmějí, když ani já jsem nebyla,“ hlesla teta.

Zápisník Jonathana Harkera

Název: Zápisník Jonathana Harkera
Fandom: Dracula
Přístupnost: 12+
Varování: femmeslash v menší počestnosti
Shrnutí: Mina Harkerová zapsala několik tajných údajů. Jonathan Harker je našel.
Prohlášení: Povídka není psaná za účelem zisku, nýbrž z úcty k Bramu Stokerovi, jemuž patří i vystupující postavy
Poznámka: Povídka je věnovaná Gwen, bez níž by mě nějak ani nenapadlo, že bych měla napsat pokračování. Díky moc!
Klišé: nečekané zestárnutí


Zápisník Jonathana Harkera
20. září
– Připadám si mezi svými společníky zcela osamocen. Profesor Van Helsing je pohroužen do čtení starých spisů, opisuje nekonečné pasáže a tiše si pro sebe mumlá. Pomoc nevyžaduje, ba naopak se jí hrubě brání. Cítím se dotčen. Snad jako bych mu nebyl užitečný již tolikrát. A nebyl jsem to snad já, kdo odhalil totožnost sedmihradského pána?
Opakuji si stále dokola, že zastavit řádění démona je naše poslání. Ale má sladká Mina zestárla od mého návratu pod tíhou událostí bezmála o dvacet let. Oči má ustarané a málokdy se usmívá.
Navíc, poslední dva dny má drahá choť mlčí. Na všechny mé otázky ohledně zdraví odpovídá jednoslovně, popřípadě jen zavrtěním hlavy. Povšiml jsem si jejích vyhýbavých pohledů. Na šedé prameny vlasů, které se jí objevily na skráních, se bojím dotazovati zcela. Je to snad důsledek vyčerpávajícího úkolu, který byl na naše bedra uložen? Nebo se mé milované přihodilo cosi zlého, o čem není schopná zatím hovořit?
(Zápis přerušen)
Jaká to hrůza! Nebohá Mina. Nejprve jsem připisoval její zamlklost faktu, že naše nejdražší přítelkyně a objekt naší ochrany, Lucy, zemřela. Potom jsem, nedopatřením, nalezl Mininy zápisky. To vědomí, že Lucy není mrtvá, ale stihl ji osud horší než smrt!
Nejprve jsem popuzen náhlým vztekem ony klíčové stránky z deníku, které se Mina snažila ukrýt, leč v důsledku okolností zůstaly ležet na jejím psacím stole, pomačkal. Poté jsem se rozhodl část textu přepsat, kdyby Mina přece jen svůj deník zničila.
(Opis z deníku Miny Harkerové) Kdyby jen Jonathan tušil, jak intenzivní byly mé pocity v tu chvíli. Když mě líbala Lucy, dech se mi krátil a celé tělo se mi chvělo. Miluji Jonathana, ale vášeň, již ve mně probudila démonická Lucy, byla, odpusť Bože, přenádherná. Nevím, jestli lituji toho, že Lucy byla odvolána svým ďábelským stvořitelem, nebo jestli to bylo to jediné, co mě zachránilo.
Pokud se s Lucy ještě setkáme, nevím, jak odolám pokušení nechat jí dokončit, co začala. Snad doufám, že zemře, snad doufám, že se profesorovi Van Helsingovi podaří ji zachránit. Milovaná Lucy…
(konec zápisu)
Až potkám to démonické stvoření, nesmím se nechat obloudit krásným zjevem, jaký je jí připisován. Očarovala mou milovanou choť. Zapřísahal jsem se, že až se střetneme s Lucy Westrenovou, probodnu její zrádné srdce kůlem.
Doufám, že tím její kouzlo zmizí a moje milovaná Mina bude opět tou radostnou svěží dívkou, kterou byla, než jsem opustil břehy Anglie.

Z deníku Miny Harkerové

Název: Z deníku Miny Harkerové
Fandom: Dracula
Přístupnost: 12+
Varování: femmeslash ve vší počestnosti
Shrnutí: Co když v Minině deníku chybí pár stránek?
Prohlášení: Povídka není psaná za účelem zisku, nýbrž z úcty k Bramu Stokerovi, jemuž patří i vystupující postavy
Klišé: fyzická transformace

Deník Miny Harkerové
18. září
– Tajné setkání s Lucy. Před půlnocí jsem při posledním zbytku svíčky napsala své nejdražší Lucy dlouhý dopis. Tušíc nejhoršího, spěchala jsem, abychom s Jonathanem a profesorem Van Helsingem převezli nebohého pana Hawkinse do Londýna co nejdříve.
Zatímco Jonathan a profesor zařizovali to nejnutnější, vydala jsem se k přítelkyni. Lucyin pokoj byl temný a Lucy samotná v té temnotě podivně zářila. Byla i nebyla to má milovaná Lucy. Jak se změnila v těch chvílích, kdy jsme byly odloučeny. Kůži měla mrtvolně bledou, cesty modrých žil byly jasně patrné. A jak byla hubená, ve své bělostné noční košili se doslova topila. Avšak její tvář… ach Bože, ta tvář. Rty krvavě planuly a v očích měla zvláštní lesk.
„Jsem jiná, Mino…“ šeptala hlasem, ze kterého mi běhala mráz po zádech.
„Lucy.“ Hlas mi uvázl v hrdle a instinkt mi velel couvnout. Tělo mne však odmítalo poslouchat a zůstala jsem jako přibitá. V tu chvíli se Lucy usmála a já pochopila. Všechno jsem pochopila. Stála jsem tváří tvář proměněnci. Špičáky neměla ještě tak dlouhé, ale nepochybovala jsem o tom, že touží po jejich prvním užití.
„Milovaná Mino.“
Lucy se podivně vznášela nad podlahou a plula ke mně s nataženou paží. Pocítila jsem ledový dotek jejích štíhlých prstů na šíji. O chvíli později se její rudé rty dotkly těch mých. Bůh odpusť, nedokázala jsem se bránit. Polibky mi zasypávala ústa, tváře, krk. Najednou ustala.
Místnost prořízl nadpozemský jekot, ve kterém jsem nerozeznávala slova. Lucy mi pohlédla do očí. Zahlédla jsem v nich záblesk lidskosti. Ten však rychle zmizel. Za okamžik se z pokoje vytratila i Lucy.
Rozhodla jsem se, že se o tomto setkání nesmí nikdo dozvědět. Dopis, který jsem Lucy donesla osobně, jsem ještě ten den nechala odeslat. Tyto stránky deníku jsou stejně jako ostatní zápisky přepsané těsnopisem, ovšem bezpečně vytržené a uložené v korespondenci.
Kdyby jen Jonathan (pokračování na listě, který se nedochoval)

Upíři se nepotěj

Název: Upíři se nepotěj
Fandom: Noční klub
Přístupnost: 12+
Varování: obsahuje vulgární výrazivo
Shrnutí: Napadlo vás, co dělají pražští upíři, když je vedro a k tomu ještě Pride?
Prohlášení: povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří Kulhánkovi a nikdy jinak
Poznámka: za beta-read děkuji Dangerous
Klišé: hypotermie


Upíři se nepotěj
Na obrazovce se zrovna mihly Taťániny nohy. Zpozorněl jsem, přestože jsem nedoufal, že by milovaná Táňa mohla přijít s příznivou zprávou o globálním ochlazení. Zatímco se dlouhé nohy v lodičkách procházely před mapu Evropy a prsty ukazovaly na zatraceně jasná sluníčka, seděl jsem ve sklepě a bylo mi kurevsky vedro. Staletý vlhký kameny rezignovaly před dotěrnými a všudypřítomnými teplotními rekordy.
Upíři se nepotěj. Což je v teplotám blízkým bodu varu neskutečně špatně. Vlastně jediný pozitivum, který jsem na tom všem našel, byl Ten Druhý. Zřejmě i jemu se vařil mozek, takže se zdržel všech nasíracích poznámek.
Nechápal jsem, jak si Hanako a Karolína zvládají něco takového užívat. Každý den se couraly ulicema v těch svých rajcovných minisukních a spontánně se oblejzaly. V sobotu jsem zaznamenal, že nad hlavou vrcholí duhovej svátek, takže mi docvaklo, kam ty dvě pořád mizely.
Teploměr v podzemí stále ukazoval příšerných 32 °C, když se otevřely dveře a ty dvě se s chichotáním vpadly dovnitř. Podlahu v tu ránu pokryla vrstva jásavých glitrů. (Já to uklízet nebudu, zamumal Ten Druhý.)
„Netvař se tak kysele,“ usmála se na mě Karolína.
„Přinesly jsme ti suvenýr,“ zamrkala Hanako.
Nedůvěřivě jsem trhal špatně zabalený balíček. Nechtěl jsem být skeptický, ale až moc dobře jsem znal šílenosti, které jsou tyhle dvě schopné pořídit.
„Co to jako je?“ řekl jsem při pohledu na zmuchlané tričko.
„Máš to obráceně,“ pohotově reagovala Karolína.
Všichni jsme stejně teplí? Si děláte…?“ Pak jsem si ale všimnul, že do původního tištěného nápisu zasáhla něčí šikovná ruka.
„Máme taky,“ mrkla Hanako a já si všiml, že se stihly převléknout. Nebránil jsem se, když na mě to tričko společnými silami natáhly a následně mě vytáhly na povrch.
V soumraku sobotní noci jsme se courali po Letenský pláni a užívali si náš malý soukromý pride. Všichni jsme stejně teplí___26,5 °C hlásalo naše tričko.

Zkrocení zlé dopravy

Se Solastovým ctěným dovolením zveřejňuji vánoční dárek, který jsem mu z přebytku nápadu a hlášek, které toužily býti uvedeny do kontextu, napsala. Veselé Vánoce všem.
Zkrocení zlé dopravyCollapse )

Muž, který si hraje s vláčky

Inspirace je mrcha podšitá a občas prostě skočí s tématem naprosto nečekaným.
Jinak je to samozřejmě naprostá fikce. Mládeži zcela přístupná.
Muž, který si hraje s vláčkyCollapse )

Pozn.: To když si přečtete docela zajímavý rozhovor s Gustavem Slamečkou, zatím jediným otevřeně homosexuálním politikem na české scéně (a že jich tam je jak naseto). Zajímavý, skromný, inteligentní a s láskou k vlakům a Janu Novákovi.
Využila jsem záchytná fakta z jeho životopisu.
To jsme takhle jednou potřebovaly veselou představu. A protože jsme lehce šílené, vzniklo z toho metašílenství. Bylo tak divné, že jsem své milované slíbila, že jí ho napíšu. A tak jsem ho napsala.
Varování: Obsahuje velkou oranžovou mrkev a provázek.
Autorská poznámka: Oučelem textu tohoto je opěvovat přírody české krásu.

Užijte si to. ;)
Read more...Collapse )

Smrt Kristiánova

Fandom: Markéta Lazarová
Věkové omezení: 15+
Shrnutí: Mladý hrabě Kristián v lese bloudil tak dlouho, až se jeho mysl pomátla. Tady jeden z důvodů, proč se tak mohlo stát.
Poznámka: Jak jsem zjistila, fanfikci lze napsat asi na úplně všechno. Psát ala Vančura je hrozně zábavné, člověk může upustit trochu myšlenek navíc, takže i když celá scéna povídky zabírá jen pár minut a dějově asi tak tři řádky, krásně to nabylo. S láskou jsem konečně objevila, proč Markéta Lazarová patří mezi českou klasiku. Je nádherná a budiž tohle tak trochu pocta, i když netuším, co by mi na to Vančura řekl.

Za povzbuzení patří dík Dangerous. <3

Smrt KristiánovaCollapse )

Jsou tam a čekají

Poslední text je tři roky starý. To je dost. A ani před tím to nebyla zrovna sláva. Píšu už jen dvakrát ročně v rámci dubnové výzvy (DMD) a vánoční nadílky.
Ne že by nebylo o čem psát. Ale zmizelo to akutní pnutí. Nápady se ale líhnou a občas doufám, že se jeden z nich usadí natolik, až z toho bude opravdu dobrá kniha.

Latest Month

September 2018
S M T W T F S
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com
Designed by chasethestars