Zahrada snů...

Odpouštím

Sun, 25 Oct 2009 17:05:43 GMT

Kreativní záchvat je kreativní záchvat. Konečně jsem zrealizovala povídku, kterou jsem nosila v hlavě už od léta. Nečekejte žádný zázrak, mám takový dojem, že předchozím originálem jsem si zase nasadila laťku tak vysoko, že ji nepřekonám zase hodně dlouho. Ale nevidím důvod ji schovávat, když už je napsaná a není špatná. :)

Název: Odpouštím
Fandom: Nightrunners series, Tamír trilogy
Počet slov: 253
Pokračování: ne
Varování: transgender, mírně depresivní, 12+
Poznámka: věnováno Regile a Lejdynce, protože ony vědí

Odpouštím
Pro Regilu a Lejdynku

Oheň v krbu vyhasínal. Tobin seděl v křesle, sametový plášť jeho matky ho příliš nehřál, ale neměl to srdce budit malé páže, aby se o oheň postaralo. Schoulil se a upřel pohled na klidně oddechujícího Kiho. Dnes v noci chtěl uprchnout. Utéct od všeho a někam se schovat. Děsil se událostí následujícího dne. Tolik bolesti. Duch královny Tamír se mu zjevil ve snu a ukázal mu budoucnost. Nechtěl, aby se to stalo. Bylo mu teprve patnáct. Opravdu měla celá tíha osudu ležet jen na jeho ramenou? Proč nemůže být všechno zase normální.
Normální? Uchechtl se. Nic v jeho životě nebylo normální. Lež a iluze. Dívka v chlapeckém těle.
Vlastně by měl být rád, že ho politické starosti odvádějí od toho, čím by se jinak trápil celé dny. Kdyby nemusel přemýšlet, jak se vypořádá s Korinem, smutek by ho už dávno pohltil. Doslova se přejídal bolestí.
„Odpouštím vám. Odpouštím, že jste obětovali moje štěstí v zájmu vyššího dobra.“
Pohladil matčin plášť.
Vstal a vzdychl.
Ki se na posteli zavrtěl a něco zamumlal ze spaní.
„I tobě odpouštím. I když každá vteřina v tvé přítomnosti mě pálí,“ zašeptal a pohladil Kiho po vlasech. Vždy, když spolu byli o samotě, měl na srdci tolik slov, které chtěl vyslovit, ale nedokázal to. Toužil ho políbit. Miluje ho víc než svůj život.
Ne, nemůže odejít. Nedokáže Kiho opustit. Ale je si téměř jist, že Ki zítra opustí jeho.
Osudu neuteče. Dnes ještě není dívka. Zítra už nebude chlapcem.
Vyděšený kluk a vyvolená královna.
Tamír, toho jména II.

Art by Tata

Dvouruční meč 4/4

Sun, 25 Oct 2009 09:16:28 GMT

Tzv. Boží soudy, v nichž se rozhodovalo o vině či nevině zúčastněných, byly často rozhodovány souboji s dvouručními meči.
***
Dveře kostela se rozrazily a vichřice zabalená v závoj sněhových vloček vtrhla dovnitř spolu s Gabrielem.
„Christiane!“ křičel a rozhlížel se. Kryštofa nikde neviděl. Mohl jen doufat, že ho neurazil a že neutekl zase někam pryč.
„Bože, odpusť,“ pronesl, když vstupoval do sakristie. Osvětlovala ji jediná svíčka.
Nalezl Kryštofa schouleného v klubíčku na podlaze. Plakal. Chtěl mu pomoci vstát, ale Kryštof ho odstrčil a odvrátil od něj.
„Jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč...“ opakoval pořád dokola a nenechal se uklidnit.
„Ničemu nerozumíš.“ Slzy dopadaly na zem a smývaly z ní špínu.
„Měl jsi mě zabít, zlomit mi vaz jako prašivému psovi. Nezasloužím si tvou laskavost. Jsem majetek pekla,“ drmolil.
„Není nic, co by mě přinutilo myslet si o tobě něco špatného. Tvá duše je čistá, vím to.“ Gabriel trval na svém.
„Jsem hříšník.“
„Nikdo není bez viny.“
„Můj hřích je však neodpustitelný.“ Odmlčel se, aby se nadechl. Chtěl toho Gabrielovi tolik svěřit, ale nevěděl jak. Jak se dá vyjádřit bolest na duši? Touha srdce? Spustil tedy česky.
„Vím, že nerozumíš mým slovům, Gabrieli, ale poslouchej, poslouchej. Stal jsem se mnichem, protože jsem doufal, že asketický život vyžene z mé hlavy hříšné touhy. Ale nevyhnal. Gabrieli, nebyl jsem stvořen pro lásku žen...“ Další slzy dopadaly na zem.
Gabriel nechápavě pozoroval přítele, a ač nerozuměl jeho slovům, ale jako by jejich duše byly spojené, cítil jeho bolest a pochopil velmi dobře význam toho, co mu Kryštof svěřoval.
„Vyhnali mě z kláštera, domů jsem se vracet nechtěl, ale bratři, moji vlastní bratři si mě našli. Našli, do krve mě zbili a uvázali k tomu stromu. Chtěli mě zmrzačit a zabít, jenomže přijelo vaše vojsko. Utekli a nechali mě tam. Moji vlastní bratři...“ vydechl a sesunul se ke studené podlaze.
„Zabij mě, příteli,“ požádal ho řečí, které již rozuměl.
Gabriel také plakal.
Poklekl. Uchopil Kryštofovu bradu a zvedl ji.
Jejich rty se spojily.
Váhavě.
Víc.
Vášnivě.
Za okny zuřila sněhová bouře.
Když se na chvíli odtrhli, Gabriel fascinovaně pozoroval Kryštofovu tvář. Hořící svíčka ve výklenku za jeho hlavou kolem něj vykouzlila svatozář.
Znovu se opatrně dotkli jeden druhého. Jako by byli překvapení, že je nesežehly pekelné plameny. Gabriel rychle rozprostřel na podlahu svůj plášť. Zcela je ovládlo extatické opojení jako při intenzivní modlitbě.
Chtějí pořád víc a víc, ale zároveň nechtějí spěchat, aby si vychutnali jeden druhého a tenhle jedinečný magický okamžik.
Venku za okny padá sníh, je zima, tma, ticho, v malém ostrůvku světla jsou jen oni dva. Okolní svět neexistuje.
Kostelní stěny odrážejí zrychlený dech.
Strhávají ze sebe šaty a jejich kůže je rozpálená.
Gabriel něžně přejíždí po Kryštofových jizvách... zranění umučeného světce.
Kryštof sykne, stále ještě cítí bolest, ale zároveň touží, aby Gabriel nepřestával. Aby se dotýkal. Víc. Blíž. Všude.
Potřebuje jeho kůži. Fascinuje ho, jak je Gabriel snědý po celém těle. Nikoho tak tmavého nikdy neviděl. Zkoumá ho, hladí. Pořád čeká, kdy narazí na pár křídel, protože Gabriel musí být anděl, prostě musí...
Kryštof se převalí na záda a dech se mu krátí, Gabriel leží na boku a sklání se nad ním.
Hladí jeho alabastrovou pleť. Líbá celé jeho tělo, jizvy se hojí s každým dalším polibkem.
Instinkty vedou jeho ruce i rty.
Trochu se klepe, ale rukou se dotýká Kryštofova klína.
Ten zasténá, mírně se natočí.
Je v rozpacích. Chtěl by Gabrielovi potěchu oplatit, ale smí se vůbec takto dotýkat andělů?
Rozkoš v elektrických výbojích zachvacuje jeho tělo.
Už neváhá. Vrací Gabrielovi jeho doteky.
Pravou rukou v žehnajícím gestu přejíždí po vnitřní straně Gabrielových stehen.
Gabriel se vzrušením prohýbá v zádech.
Ještě chvíli. Chvilku. Hledat. Zkoumat. Dotýkat se. Ochutnávat zakázaného ovoce poznání.
Ještě chvíli.
Vzájemně se přivádějí k extázi.
Gotická klenba pohlcuje výkřiky vášně.
Kryštof se z posledních sil vzepře a lehá si na Gabriela. Srdce na srdce.
Hlasité oddechování.
A další příval vášnivých polibků...
Vzájemné teplo hřálo jejich nahá těla. A hřálo je natolik, že si nevšimli závanu chladného větru, který se do sakristie vloudil...
~
Oblékal si halenu. Kalhoty si navlékl s drobnými obtížemi. Kryštof se stěží nasoukal do dlouhé spodní košile a na víc se nezmohl. Seděl opřený o zeď, oči zavřené, úsměv na rtech. V měkkém světle svíčky vypadal nádherně a Gabriel nemohl odtrhnout pohled.
„Slib, že se z té bitvy vrátíš, Gabrieli.“
„Bůh nás dovedl k sobě, Kryštofe.“ Vtiskl mu rychlý polibek.
„To bylo správně!“
„Co?“
„Mé jméno! Vyslovil jsi ho správně.“
Gabriel se šťastně usmál. Zkontroloval zbraně a zabalil se do pláště.
„Vrátím se.“
Sundal si z krku křížek od Juanity a vtiskl ho Kryštofovi do dlaně.
„Nikdy bez něj dlouho nevydržím.“
„To nemůžu přij-“ ale zarazil se uprostřed věty. Pohladil tepané zlato a čtyři kapky Kristovy krve. „Až skončí tvé povinnosti, přijď si pro něj.“
Poslední polibek, mlčenlivé loučení.
Za Gabrielem zapadly dveře s hlasitým duněním.
~
Klouzal dolů z kopce, vítr a sníh mu ještě ztěžoval cestu. Nohy měl stále ještě oslabené předchozí rozkoší. Byl zhruba v polovině sestupu, když tu náhle podklouzl. Uhodil se do hlavy a cítil, jak mu v pravém zápěstí zapraskalo. Nešikovně se kutálel, snažil se brzdit svůj pád, ale zmrzlá země mu jeho snahu ještě ztěžovala. Zarazil se o strom. Měsíc se zrovna v tom okamžiku schoval za mrakem, takže všude kolem byla absolutní tma. Netušil, kde se nachází, protože pád ho zcela vychýlil ze směru.
Snažil se volat na svého koně, aby mu alespoň zvuk byl nápovědou. Chvíli jen nazdařbůh tápal ve tmě mezi stromy, ale nakonec přece jenom zaslechl povědomý zvuk. Pomalu se přiblížil k místu, kde nechal uvázaného koně. Poplácal věrného pomocníka a chystal se nasednout.
Vzduchem prolétlo další zaržání. Lekl se. Měsíc nesměle ukázal svou tvář a bledé světlo odhalilo bělouše uvázaného nedaleko.
„Ignacio!“ Nejprve šeptal.
„Ignacio!“ Jeho hlas se snažil porazit ledový vítr.
Druh ve zbrani, věrný přítel, pomocník a bratr. Vystoupil ze stínu a těžce oddechoval.
„Ďábel. Zabil jsem ďábla... sodomitu. Viděl jsem... já vás...“
„Koho jsi...?“ Gabriel ztuhl v ledové hrůze.
„Uhranul tě. Uhranul. Viděl jsem to od prvních okamžiků. A dnes... dostal tě do pekel. Sodomita. Ďábel.“ Jeho bledý obličej se křivil v odporných grimasách.
„Vyčkal jsem tvého odchodu. Vyšel mi vstříc. Usmíval se. Skoro se mě dotkl svýma nečistýma rukama. Jak snadno jsem mu zlomil vaz. Jak snadno...“ chechtal se.
V rukou se mu zaleskla čepel.
„I tebe zabiji. Jsi posedlý!“
Zuřivě se na něj vrhl. Šok a šílenství mu zatemnily mysl.
Gabriel uskočil a utíkal zpět ke koni. Ze závěsu rychle vytáhl meč. Tak tak stihl vykrýt Ignaciův útok. Gabriel byl silnější a rychlejší, ale pravá ruka ho zoufale bolela. V zápěstí mu zaškubalo. Držel těžký meč v levé ruce a pouze s obtížemi kryl příval ran. Neustále ustupoval, až se zády zarazil o kmen. Získal tím potřebnou stabilitu a dokázal Ignaciovi vyrazit meč z ruky.
Ovšem jeho zuřivost neustávala. Než se stihl Gabriel vzpamatovat, vytáhl Ignacio dýku a zabodl mu ji do hřbetu ruky. Gabriel zařval, meč mu vypadl. I přesto, že měl obě ruce zraněné, tasil dýku. Ignacio nesmí vyhrát.
Prali se. Potýkali. Uskakovali. Rány pěstí a roztrhané šaty. Vločky jim padaly do očí a oslepovaly je. Znali se dlouho. Znali své silné i slabé stránky. Ignacio nečekaně uskočil a bodl, Gabriel ztratil rovnováhu. Na břiše ucítil teplo a vlhko, pulsující bolest ho oslabila. Ležel na zádech a cítil se bezmocný. Z posledních sil podtrhl Ignaciovi nohy.
Ozvalo se surové křupnutí.
Ignaciova hlava se rozrazila o kámen. Jeho oči vyhasly.
Gabriel přemožen únavou a bolestí zavřel oči. Zabil. Zabil svého přítele. Bratra...
Hlasitě naříkal, vítr odnášel ozvěnu nářku.
Z rány mu tekla krev, cítil, jak pomalu prosakuje všemi vrstvami oděvu. Smutek a bolest ho ovládly, ale věděl, že je třeba jednat. Není bratrovrah. A nesmí být odhalen. Rychle si sundával své prsteny a chvatně stahoval prsteny z Ignaciovy bezvládné ruky, aby mu na ni navlékl ty své. Odvázal bělouše a zahnal ho pryč. Svému věrnému hnědákovi vtiskl naposledy polibek do hřívy. Ignaciovu nohu zahákl do třmenu a plácl koně po zadku.
Za pár dní ho objeví. Španělského vojáka s rozbitým tělem, který spadl z koně. Nepoznají jeho tvář. Prohledají ho. Pečetní prsten bude nástrojem k identifikaci. Ubohý Gabriel Sánchez, v noci ho srazila větev a kůň ho uvláčel, řeknou si. Nikdo v mrtvém nepozná Ignacia. Nikdo se nedozví, že zemřel rukou přítele.
Odpusť, Ignacio...
~
Těžký meč nyní plnil svůj poslední úkol. V klouzavém terénu posloužil majiteli jako poutnická hůl. Zanechával za sebou krvavou stopu. Gabriel se z posledních sil vyškrábal zpět po zasněženém kopci. Kapku po kapce z něj vyprchával život. Rozpíjel se na panenském sněhu.
Dveře do kostela byly otevřené.
Kryštofovo tělo leželo bezvládně v ulici mezi lavicemi. Na tváři měl lehký úsměv. Ani se nestihl bránit.
Gabriel odhodil meč a svalil se vedle Kryštofa.
Plakal a naříkal.
Volal Boha. Žádal pomoc. Vysvětlení. Nechápal, jak Bůh mohl dopustit takové neštěstí. Zabil, aby pomstil vraždu milovaného. Milovaného...
Sevřel Kryštofa v náručí, přitiskl si k sobě jeho doposud hřejivé tělo, naposledy spojil jejich rty. Něžně mu zavřel oči a položil si hlavu na Kryštofovo mlčenlivé srdce přikryté zlatým křížkem. Omámila ho vůně zrajících pomerančů.
A pak už jen zavřel oči a přestal se bránit smrti.
Kapku po kapce.
~*~*~
Dívka se bořila do hlubokého sněhu až po kolena, přesto neodbytně povzbuzovala těžce oddechujícího faráře. Pomáhala mu do prudkého kopce, podpírala ho, táhla ho za ruku. Nechápal, proč se nechal umluvit. Ale ctným pannám se těžko odporuje. Zvláště, když žádají něco tak významného.
Vyděšeně se pokřižoval, když vstoupil do kostela. Spatřil výjev takřka náboženský. Dva mladí muži vypadali jako sousoší, mráz uchoval jejich těla netknuta. Přitisknuti jeden ke druhému nalezli místo svého vykoupení.
Dívka byla neodbytná. Žádala řádný pohřeb a společný hrob. Kněz se podivoval, ale neprotestoval. Předstíral, že nevidí zranění snědého muže a odhozený meč.
„A vážně jsou to tvoji bratři?“ obrátil se kněz trochu v rozpacích na dívku.
Stála ve dveřích, dlouhé vlasy přikryté šálem, za zády bílý sníh. Tak panensky čistá v té bílé nádheře. Laskavá. Něžná. Marie.
„Všichni jsme děti jednoho otce,“ řekla s úsměvem a pokrčila rameny.

Předchozí část +++ Konec

Bonus: Podivuhodný alternativní konec od Julie. <3

Bonus II: Vybrala jsem pár písniček a po vzoru Julie jsem vyrobila soundtrack.
Ke stažení zde: http://www.mediafire.com/?dzyjjxj1fzz

Dvouruční meč 3/4

Sun, 25 Oct 2009 09:15:05 GMT

Kdo se nenaučí pořádně ovládat obouruční meč, podsekne si vlastní nohy.
***
Větve ho div nesrazily ze hřbetu, neprošlapaný terén nebyl příliš vhodný pro jezdce na koni. Do obličeje ho švihla další drzá větévka. Rozčílil se. Stopu ztratil a měl neodbytný pocit, že zabloudil. Mohl se prostě otočit a jet zpět, ale byl příliš daleko, aby to vzdal. A taky příliš tvrdohlavý.
Sesedl a snažil se uklidnit. Jaký smysl má bloudit nazdařbůh po lese? Začínala mu být zima a kůň byl z toho nekonečného popocházení nervózní. Asi cítil divokou zvěř.
Ještě chvíli a pak se vrátím. Proč jsem vlastně tady? Pokrčil rameny a vydal se půlnočním směrem.
Po pár minutách chůze narazil na potok a dovolil koni, aby se napil. Sám zůstal stát opodál a s obavami sledoval podivně bledé nebe.
Za zády zapraskala promrzlá země. Někdo se k němu přibližoval. Instinktivně sáhl po dýce. Ucítil tvrdou ránu do týla. Kůň poděšeně zaržál a poplašeně utekl. Gabriel se bránil. Patřil k tomu nejlepšímu, co bylo v císařské armádě k nalezení. Strhl nepřítele ze zad a hodil ho přes rameno na zem. Protivník se bránil, kopal a byl velice mrštný. Chvíli se váleli po prochladlé zemi a popadaném listí. Nakonec Gabriel zvítězil. Těžce ho přisedl a přitiskl mu dýku na krk. Strnul.
„Kristov?“ vydechl a povolil sevření.
Kryštof na něj vyjeveně hleděl, neschopen slova.
Gabriel chvatně vstával a omlouval se. Kryštof stále mlčel. Nevěděl, jestli se má hněvat a nebo radovat. Snažil se utéct, aby se Gabrielovi vyhnul, ale zdálo se, že Gabriel ho jen tak pustit nehodlá. Vzhlédl. Gabriel k němu natahoval ruku, aby mu pomohl vstát. S díky toto gesto přijal. Břeh potoka ovšem pro oba představoval zákeřnou past. Gabrielovi podklouzly nohy a znovu se odporoučel do bláta. Kryštofovu ruku stále svíral v dlani, takže ho strhl s sebou. Cítil, jak mu Kryštof přistál na hrudi. Bál se otevřít oči. Bál se toho, co tam uvidí. Tělo ztěžklo a zvedat se mu nechtělo. Tíha mu byla až neuvěřitelně příjemná. Hřál. Srdce mu bušilo a tváře planuly.
Tři... dva... jedna... nadechl se a otevřel oči.
Čekal výraz plný obav nebo opovržení. Ale modré oči na něj hleděly se směsí zvědavosti a něhy.
Volnou rukou mu odhrnul pramen hnědých vlasů z obličeje. Prohlížel si ho, jako by ho viděl poprvé. I Gabriel nemohl odtrhnout pohled od toho, co viděl. Viděl už ne chlapce, ale muže v plné síle. S očima modrýma a zlatými vlasy mu připomínal malby na stěnách starých paláců. Poprvé ho viděl na denním světle. Už ne v temném pokoji, za svitu svíček nebo u plápolající pochodně. A nespí. Nespí, je tu, je blízko. Kéž by byl blíž. Vydechl a pohladil Kryštofa po vlasech.
Ten ucukl a vstal. Odskočil a náhle se podobal splašenému koni.
„Ne,“ vykřikl, „nedělej to, strážný anděli. Netušíš, co bys způsobil.“
„Nepřišel jsem se loučit.“ Gabrielův hlas měl stejný tón, jako by ukládal povely.
„Měl bys.“ Kryštof sklopil pohled.
„Zavedl mě k tobě Bůh, Christiane. Nenechám tě odejít. Odejdeš z vesnice, ale ne z mého života. Jsi... přítel.“
„Já...“ Kryštof se snažil odporovat, ale hlas se mu zlomil.
„Dobrá tedy. Přítel.“ Uklonil se vznešenému pánovi a pospíchal pryč.
Teprve v dostatečné vzdálenosti se otočil a zakřičel cosi česky, čemu Gabriel nerozuměl. Všiml si, že Kryštofova ruka míří směrem k prudkému kopci. Na jeho vrcholu se mezi korunami dubů utápěla věž kostela.
Pochopil. Přikývl. Kryštof zmizel v lese.
Gabriel vzdychl a vydal se hledat splašeného koně. Snad se vrátí domů dříve, než padne tma.
~
Slunce se teprve chystalo vystoupit nad obzor a všude bylo podivné šero. Srdce se mu mírně svíralo, když stanul před dveřmi kostela. Koně musel nechat uvázaného dole, aby si na svahu nezlámal nohy. On sám na blátivém kopci několikrát uklouzl a byl rád, že si nestrhl vaz. Těžce oddychoval. Od úst mu stoupaly bílé obláčky páry.
Váhal. Část jeho já nahlas křičela, aby se obrátil a utekl. Ale ta druhá bolestně toužila znovu spatřit Kryštofa. Zatím se snažil popadnout dech, a tak si alespoň prohlížel stavbu, již měl před sebou. Spíše než kostel mu připomínala hradní kapli. Pár už jich během svého pobytu v Čechách viděl. Jako by na tomto místě kdysi stávala tvrz a tohle bylo vše, co po ní zbylo.
Dveře mu připadaly neuvěřitelně těžké, když se je snažil otevřít. Bez přemýšlení smočil prsty v nádobce se svěcenou vodou, poklekl na pravé koleno a pokřižoval se.
Strohé zařízení, v koutech pavučiny a prach, svícny bez svící. Chladno bylo téměř stejné jako venku. Obklopilo ho nábožné ticho, přivřel oči, aby si ho náležitě vychutnal.
Gabriel neslyšel Kryštofův příchod a vyděšeně uskočil, když otevřel oči a uviděl ho stát mezi lavicemi. A pak oněměl. Štíhlými okny s barevnými vitrážemi se prodraly první sluneční paprsky. Červené, modré, zelené a zlaté pruhy dopadaly na protější stěnu.
Kryštof byl obklopen světelnou aureolou. Boží miláček. Vyvolený. Kristus sám. Gabriel chtěl pokleknout u jeho nohou, líbat je. Líbat jeho rány. Zachránil jsem Krista z jeho kříže, pomyslel si.
A pak ten zázračný okamžik ustal, slunce vystoupalo výš a barvy zmizely.
„Vítej, příteli,“ porušil Kryštof to dokonalé ticho.
Gabriel se váhavě usmál. Netušil, co bude následovat. Netušil, proč vlastně přišel. Proč nebyl schopen nechat Kryštofa prostě odejít. Nervózně se usadil do jedné z lavic a mlčky čekal, až si Kryštof přisedne. Chvíli seděli naproti sobě a jenom se dívali. Oběma se očividně nechtělo začít.
„Máš nějakou sestru?“ V tichu kostela zazněla Gabrielova otázka skoro jako výkřik. Kryštof sebou cukl a trvalo několik vteřin, než mu došel význam vyřčených slov.
„Sestru? Ano. Krásná. A taky čtyři bratry. Já nejmladší z nich. Ty máš sestru, pane?“ V řeči se trochu zadrhával, snad nervozitou. Během hovorů v Gabrielově pokoji mu cizí jazyky nebyly překážkou.
„Čtyři sestry,“ usmál se Gabriel, „a jednoho bratra. Estéban se jmenuje. A sestry jsou Isabela, Inés, Angela a Juanita. Juanita je moje malá sestřička. Těším se, až se spolu zase shledáme. Nenašel jsem dražší duši, než je ona....“ polkl, „až dosud.“
Kryštofovi se rozšířily zornice, ale neřekl nic.
„A kdo jsi, pane Gabrieli, když ne voják?“
„Kdo jsem? Myslíš původ? Nu, můj otec byl urozený muž, ale titul i statky zdědil Estéban. Věno pro čtyři sestry. Mohl jsem být kněz a nebo voják. Snažil jsem se být knězem, ale nebylo to pro mne.“ Trochu kysele se usmál.
„Kněz? Škoda tebe pro kněze. Věř slovům bývalého mnicha.“
„Mnicha?“
„Klášterník.“
„Kolik let ti je, Christiane?“
„Osmnáctý rok budu mít na jaře.“
„Tolik mi bylo, když jsem opouštěl Madrid.“
„Vyprávěj mi o Madridu, pane Gabrieli! Jaké to tam je? Jak moc se liší od tady?“
Gabriel se rozhlédl.
„Už není čas, musím odejít.“
Kryštofova ramena poklesla.
„Ale budu ti vyprávět zítra, ano?“
„Znamená to, že se vrátíš?
„Jistě, vždyť jsi můj přítel, Christiane.“
„Pak tedy na viděnou zítra!“ vykřikl Kryštof. Obdařil Gabriela okouzlujícím úsměvem, když za ním zavíral těžké dveře.
~
Vyrážel do poutního kostela každý den. Trávili spolu vždy jen chvíli, aby Gabriel nezanedbával vlastní povinnosti a neupadl v podezření. Rozmlouvali. O Bohu. O osudu. O svých rodinách. O svém dětství. Toužili poznat jeden druhého víc a víc, chtěli se dozvědět všechno hned, tušili, že času zbývá málo.
Česky, německy, španělsky, latinsky. Na tom nezáleželo.
V den, kdy napadl první sníh, Kryštof opatrně vyprávěl, kterak se stal klášterníkem.
„Proč už nejsi mnichem?“ zeptal se ho Gabriel zvídavě, netuše, jaký problém by mohla tahle otázka způsobit.
Kryštof se odvrátil.
„Nejsem.“
„Co nejsi?“
„Neptej se, příteli, prosím, neptej se.“ Nedokázal se mu podívat do očí.
„A vůbec, stmívá se, měl bys odejít.“
Gabriel nechápal, co se s jeho přítelem stalo. Trochu uražen opustil posvěcenou půdu. Dole pod kopcem zamyšleně nasedl na koně a zamířil k vesnici. Kůň se za tu krátkou dobu dobře naučil cestu a nepotřeboval tolik vést. Gabriel nepřestal přemýšlet nad podivným chováním přítele. Co tak hrozného spáchal? Zabil snad?
Duchem nepřítomen dorazil mezi domy ve vesnici. Všude panoval chaos. Vojáci pobíhali, kam se podíval. Někteří sháněli koně, jiní ještě hledali části zbroje, ostatní se teprve probírali ze spánku. Poplach? Pohotovost?
„Gabrieli!“
Otočil se a uviděl Ignacia.
„Dobře, že jsi tu, Gabrieli! Švéd táhne na Lipsko. Wallenstein shromažďuje vojsko,“ křičel Ignacio.
„Kam se jede?“ Jiná otázka ho nenapadla.
„Shromáždit se máme za dva dny v Lützenu. Ráno je třeba se vydat na pochod.“
„Dobrá tedy, ráno shromáždím svůj pluk,“ pronesl a obrátil koně.
„Gabrieli! Kam jedeš?! Je noc a sněží. Zabiješ se!“ Ignaciův hlas zanikal ve větru.
Musím se rozloučit, Ignacio...

Předchozí část +++ Poslední část

Dvouruční meč 2/4

Sun, 25 Oct 2009 09:12:23 GMT

Typická hmotnost obouručního meče bývá kolem 4 kg. Při zachování všech poměrů se jeví jako optimální délka zbraně taková, aby meč sahal majiteli od země pod bradu. Dvouruční meč se nosívá bez pochvy přes rameno či opřen čepelí nahoru o paži.
***
Probudil se v čisté posteli a cítil se konečně pořádně odpočatý. Všechno to cestování, zabírání, souboje, rozhodování, žízeň, vše z něj odplavil tolik potřebný spánek. Někdo mu konečně zařídil pokoj. Věci měl úhledně srovnané a oděv vyčištěný. Cítil se znovu jako důstojník císařské armády a ne jako loupeživý rytíř.
Chvatně se obléká. Jak dlouho asi spal? V žaludku mu divoce kručí. Naposledy pořádně jedl před několika dny. Když vyšel z pokoje, dívali se na něj mnozí vojáci s podivnou směsí respektu a obav. Po schodech zrovna vystoupal Ignacio. S radostí se k němu vrhne a objímá ho. Na službu štěká rozkazy. Jídlo. Víno. Ne, víno ne, vodu, hodně vody.
„Gabrieli, jsem tak rád, že jsi v pořádku.“
„Potřeboval jsem se jen vyspat.“
„To vskutku ano. Spal jsi celé dny. Ten drzý felčar měl tu odvahu tvrdit, že už se neprobereš. Někteří už volali kněze.“
„Jak je na tom ten chlapec?“
„To je jediná věc, která tě zajímá? Co je s tebou, Gabrieli, uhranul tě nebo co?“ Ignaciův obličej byl plný obav. Gabriel se rozhlédl. Když služba donesla jídlo a pití, chvatně zatáhl přítele do pokoje a všechny poslal pryč.
„Udržíš tajemství, Ignacio?“ Naklonil se k němu a ztišil hlas.
„Jak dlouhou se známe, Gabrieli?“
Gabriel místo odpovědi kývl.
„Odpovíš mi konečně, Gabrieli? Kdo je to? A proč je tady? Tvrdíš, že je to jeden z našich, ale není. Všichni tady nejsou takoví hlupáci jako ti z lazaretu.“
„Máš pravdu, příteli, není. Nevím, kdo to je. Ale bylo mi souzeno ho najít a zachránit ho. Mám dojem, že mu ublížil někdo z našich.“ Na chvíli se odmlčel, aby si ukousl pečeného zajíce.
„Ach, kdybys ho viděl, Ignacio. Někdo ho uvázal ke stromu a pak ho zbil. Pořezal ho a nakonec ho zanechal napospas osudu. Byl tak bezmocný. Co jsem měl dělat?“
„Kde bereš jistotu, že mu ublížil někdo z císařských?“
„Jsme tu dlouho. Moc dlouho. Už nejsme vojsko. Jsme lupiči a vrazi, Ignacio. Všiml sis, jak se někteří chovají k těm, které najdou?“
„Všiml, ale nikdy by nikoho nemučili jen tak pro potěchu. Zabili by ho. A přesně to jsi měl udělat i ty.“
Ignacio se hněval, ale znal svého přítele dobře a věřil, že se nezbláznil.
„Boží vůle tedy říkáš? Nu, dobrá. Velitel pro tebe má slabost, ale náklady na léčbu půjdou z tvého žoldu, to doufám víš.“
Gabriel mlčky kývl.
„A jakmile bude trochu schopen, musí pryč, jasné?“
Po jídle se oba přátelé vydali ven. Gabriel s údivem zjistil, že během doby, kterou prospal, se celá vesnice připravila na zimu. Místní obyvatelé si mezitím zvykli na nové pány. Neprotestovali. Plnili rozkazy, pokud byli schopni jim rozumět. Tlumočník měl dorazit za pár dnů. V pěti okolních vsích se rozmístily další posádky.
„Chceš se na něj podívat?“ zeptal se Ignacio a rukou naznačoval, kterým směrem by se měl vydat.
~
Otoky splaskly a do ran se nedostal žádný zánět. Měl štěstí. Horečka ustupovala, ale stále se neprobíral. Gabriel se díval do tváře spícího. Neustále se mu vracel pohled těch vystrašených modrých očí.
„Kdo ti tak ublížil, maličký?“ zašeptal a pohladil ho po vlasech.
Mluvil dál, ani sám nevěděl co přesně, melodická španělština se odrážela od špinavých stěn a připomínala zpověď v kostele.
„Spi, brzy za tebou zase přijdu.“ Naposledy se nad něj naklonil, aby zkontroloval jeho zdravotní stav. Tepaný zlatý křížek se mu uvolnil zpod košile, rozkýval se na tenkém řetízku a než se stihl Gabriel napřímit, uhodil mladíka do nosu.
Chlapcovy oči se doširoka rozevřely, vykřikl a ruka mu instinktivně vystřelila. Chňapl po kříži. Symbol boží víry ho očividně uklidnil. Přitáhl si ho blíž, snad aby si ho lépe prohlédl. Gabriel se chtě nechtě ocitl velmi blízko chlapcovy tváře. Jejich nosy se skoro dotýkaly a Gabriela zavalila chlapcova vůně. Očekával zápach, ten hnilobný závan smrti, který už tolikrát cítil u nemocných a umírajících. Samozřejmě, že cítil pot, horečnatý pot vyplavující nemoc pryč z těla. Ale ještě něco se v tom tělesném zápachu vznášelo, něco, co donutilo Gabriela zhluboka se nadechnout a neodtrhnout se od mladíka. Ta vůně mu připomínala domov. Nebe a slunce Španělska. Zrající pomeranče.
Mladík otáčel křížek mezi prsty, pozoroval každičkou vyrytou linii, hypnotizoval čtyři drobné rubíny připomínající Kristovu krev. Teprve za chvíli ho únava přemohla, spustil ruku a propustil tak Gabriela ze zajetí.
„Vodu,“ zamumlal a otočil hlavu na stranu.
Gabriel nerozuměl. Jakou řečí mluví? Česky? Polsky, to je taky možné. Hlavně, že ne švédsky. Není to protivník. Není. Ale co chce? Co říká?
Vyběhl ze dveří a venku před stájemi popadl první děvečku, která se mu připletla pod nohy. Vykřikla a upustila vědro s vodou. Snažila se mu vytrhnout, ale byl větší a silnější. S pusou plnou nadávek se nechala odtáhnout k nemocnému. Když ji Gabriel násilím donutil kleknout na podlahu, celá se klepala v jasném očekávání toho, co bude následovat. Instinktivně se přikrčila, když na ni vztáhl ruku. Ale nedělo se nic. Zvedla hlavu a zmateným pohledem zkoumala vojáka, který nad ní stál. Něco ukazoval. Něco jí říkal, ale nerozuměla. Ten chlapec? Otočila se a podívala se na mladíka.
„Vodu,“ zašeptal znovu, když ji uviděl. Kývla. Rozhlédla se, ale vědro našla prázdné. Rozběhla se ven. Gabriel ji zachytil, domníval se snad, že chce utéct. Dlaněmi naznačila pití vody a ukázala k lůžku.
„Vodu, potřebuje vodu,“ řekla vojákovi i přesto, že neměl tušení, co mu říká.
„Vodu?“ opakoval po ní. Legračně znějící slovo.
„Agua,“ řekl pro změnu zase on a nyní to byla ona, kdo opakoval. Zasmála se a odběhla. Za chvíli se vrátila s plným vědrem a dřevěnou naběračkou. Nebylo to poprvé, co tato dívka pečovala o nemocné. Jemně si nadzvedla chlapcovu hlavu, přisunula si ho do náruče a přikládala mu naběračku k ústům. Pil hladově a dlouho. Krásná a něžná Marie s umírajícím Kristem v klíně. Pieta.
Gabriel sledoval celý tento výjev a náhle si připadal zcela zbytečně. Nebyl tu více potřeba. Věděla, jak se o jeho nalezence postarat. A on se jí nebál. Proč se jí nebojí a jeho ano? Má strach z vojáků? Z cizinců? Z mužů? Opřel se o stěnu a přemýšlel.
„Mluvíš německy?“ oslovil dívku po chvíli ticha.
„Špatně,“ pronesla dívka a sklopila zrak.
„Budeš ho hlídat. Rozumíš mi?“
Kývla.
„Večer přijdu zkontrolovat.“ I on mluvil německy špatně. Ale její řečí nevládl vůbec.
Naposledy se zadíval na mládence v dívčině náručí a nechápal, proč cítí v srdci tak podivnou bolest. Otočil se a šel si po svých povinnostech.
~
Venku se setmělo a malým oknem se do pokoje vkrádal chladný říjnový vzduch. Před chvíli mu služba donesla louč a pár olejových lamp. Klečel před provizorním oltářem v rohu svého pokoje a dokončoval poslední z modliteb. Poslední pokřižování. Cestovní oltářík se s klapnutím zavřel.
Sundal louč z háku na stěně a vydal se ven. Padal chladný déšť, zem byla rozrytá od kopyt koní a bahno klouzalo. Mezi domy se pohybovalo jen pár lidí, převážně těch místních, ostatní se choulili v chaloupkách, chalupách i stájích. Jak tu přežijí až do března, aniž by všichni zmrzli, to skutečně netušil. Omotal se těsněji do pláště a neomylně směřoval k hospodářské budově.
Zrychlil tempo, když zaslechl dívčí volání a nejméně dva mužské hlasy. Vtrhl dovnitř a přišel zrovna v okamžiku, kdy dva bavoráci za vlasy odtahovali dívku pryč od nemocného. Bránila ho vlastním tělem.
„Co se to tu děje?“ zařval a oba zkameněli.
„Okamžitě ji pusťte!“ zahřímal.
Vojáci ho pozorovali se značnou nevolí, ale neodvážili se neuposlechnout.
„Chci vysvětlení.“
„Ten musí pryč. Místo bude využíváno jinak. Tahle,“ vysvětloval jeden z vojáků a strčil do vzteklé dívky, „tahle nám málem vyškrábala oči.“
„Není zdravý. Potřebuje klid.“
„V chlívě je ještě místo,“ ušklíbl se druhý z vojáků.
V Gabrielových očích se divoce zablýskalo. Oba vetřelci hlasitě polkli a o krok ustoupili.
„Pomozte mi ho přenést. A ji nechte na pokoji,“ rozkázal.
Promáčená zem jim ztěžovala cestu. Dvakrát málem upadli a přidělali chlapci další zbytečné modřiny.
~
Na zemi sice dívka připravila provizorní lůžko ze slámy a přikrývek, ale chlapec odpočíval v Gabrielově posteli. Bylo méně namáhavé se k němu sklánět. Dívka o něj starostlivě pečovala, zatímco Gabriel seděl na stoličce a listoval v Bibli. Na zdech tančily stíny a jedna olejová lampa s prskáním dohasínala. Dívka hlasitě zívla.
„Spát?“ zeptala se Gabriela.
Přikývl.
Velmi tiše za sebou zavřela a zanechala je o samotě.
Gabriel se uložil na slámu a zabalil se do nepříjemně hrubé deky a pokusil se usnout. Bál se snů, které by se mohly dostavit. Co ho bude děsit dnes? Převaloval se z boku na bok. Morfeus se už chystal políbit jeho víčka, když ho vyrušil chlapcův křik.
Rychle vyskočil, až se mu zamotala hlava, klopýtl a zarazil se o postel. Ztěžka dosedl a doufal, že nepřimáčkl žádnou část mladíkova těla. Ten se zmítal a křičel.
Gabriel se ho snažil uklidnit. Chvatně mu přiložil ruku na čelo, ale necítil žádný horečnatý žár. Tedy to musely být noční můry. Chlapec stále křičel. Gabriel s ním třásl, ale nedařilo se mu ho probudit. Nakonec ho nenapadlo nic lepšího, než ho popadnout a pevně ho sevřít v náručí. Kolébal ho jako matka pečující o dítě. Hladil ho po vlasech a tiše zpíval písničku, kterou mu zpívala Juanita, když ho tišívala z nočních můr. Ještě chvíli se mladík bránil, ale kolébání ho nakonec uklidnilo. Jen pořád něco tiše mumlal. Gabriel si až nyní uvědomil, že rozumí jeho slovům.
Latina?
Kdo jsi, chlapče s modrýma očima?
Zaposlouchal se do těch slov a rozpoznával modlitby. Hluboko ve svých myšlenkách si uvědomoval záplavu úlevy. Katolík. Je to katolík!
Z přívalu radosti na chvíli zapomněl, v jaké situaci se nachází.
~
Dny ubíhaly líně a monotónně. Venku stále pršelo, povinností bylo málo. Většina vojáků v noci popíjela a přes den vyspávala. Bojová pohotovost nula. Ostatně, kdo by se je snažil napadnout. Všichni nepřátelé byli dávno za hranicemi a stejně jako oni se ukládali ke spánku.
Gabriel trávil dny ve svém pokoji. Pravidelně mu přinášeli dvě porce jídla, jinak k němu nikdo nechodil. Dokonce i Ignacio se mu trochu stranil. Párkrát se s ním snažil promluvit, ale neuvěřitelně se nudil. A tak Gabriel proseděl celé dny v nohách postele a nahlas předčítal své oblíbené pasáže z Bible.
Světla ubývalo den ode dne rychleji. Svíčka vyháněla tmu do koutů pokoje, ale na čtení už nestačila. Gabriel odložil knihu a promnul si oči.
„Ještě kousek, prosím.“
Lekl se. Jak dlouho byl vzhůru a poslouchal?
„Nerozumíš mi, viď? Tvůj hlas mě uklidňuje. Čti. Říkej něco...“ upínal na něj své modré oči.
„Máš hlad?“ Gabriel mírně naklonil hlavu.
„Jíst?“ Zkusil to německy. Bez reakce.
„Jíst?“ Poslední pokus. Latina je poslední možnost, jinak bude muset najít nějakého prostředníka.
Latina zafungovala. Mladík se zamyslel. Neměl hlad, žaludek měl za ty dlouhé dny jen o vodě a vývaru stažený, ale cítil se slabý.
„Jíst,“ opáčil taktéž latinsky.
Gabriel mu rychle podal misku se studenou kaší, která mu na stolku stála už od doby oběda. Zatímco chlapec hltal přidělenou porci, jenom tam tak stál a prohlížel si ho. Chlapcovy tváře mírně zčervenaly, dýchal bez obtíží a rány měl zahojené. Když si uvědomil, co dělá, připadal si trochu hloupě. Chvatně se obrátil a posadil se na stoličku.
„Jméno?“ zeptal se ho chlapec, když mu vracel prázdnou misku.
„Gabriel.“ Zornice v modrých očích se doširoka roztáhly.
„Strážný anděl!“ vydechl svou rodnou řečí, ale Gabriel si význam těch slov domyslel velmi snadno. Ángel custodio.
„A ty?“ Hlas se mu nedočkavostí zachvěl. Po tolika dnech se konečně dozví jméno svého chráněnce. Srdce se mu rozbušilo, ale snažil se kontrolovat.
„Kryštof.“ Mladík si přiložil ruku na srdce.
Gabriel se snažil jméno zopakovat, ale málem si zlámal jazyk. Kryštof se zasmál jeho marné snaze. Naznačil mu, aby si přisedl a hlasitě opakoval své jméno po částech.
Po několika marných pokusech bylo „Kristov“ to nejlepší, co Gabriel vyslovil. Kryštof rezignovaně přikývl.
Půl večera se snažili nějak dohovořit. Latina jim byla velmi nápomocná, Gabriel se rychle naučil několik základních českých slov, Kryštof naopak postřehl pár španělských výrazů. Gabriel se ještě párkrát pokoušel o vyslovení Kryštofova jména, ale nakonec to vzdal. Když ho oslovoval, používal latinskou podobu Christian. Zdálo se, že chlapcovi to ani trochu nevadí.
Oba se velmi bavili, jako by zapomínali, kdo jsou a kde. Jako by neexistoval okolní svět. Jen oni dva a vzájemná potřeba něco si sdělit. Po několika hodinách se jim víčka únavou skoro přilepila k očím.
~
Kapky deště bubnovaly na okno a Gabriel podřimoval. Probudil ho podivný lomoz. Kryštof se na posteli podivně vrtěl, převaloval a snažil se vstát. Gabriel se ho snažil zadržet, vždyť Kryštof byl ještě příliš slabý na to, aby opustil lůžko.
„Pomoc?“ zeptal se, ale Kryštof zavrtěl hlavou. Gabriel si všiml jeho rozpaků.
„Já,“ začal větu, ale zdálo se, že nenachází správná slova, „já vypil mnoho vody. Já musím...“ Tváře mu planuly.
Aha, tak o to tedy jde, usmál se Gabriel.
„Pomůžu ti vstát.“
Uchopil pokrývku.
„Ne!“ Kryštof vykřikl a divoce si ji přitáhl zpět k tělu. Pleť na obličeji mu ještě více znachověla a odmítal se hnout.
Gabriel nechápal, co se děje.
„Ne šaty,“ vykoktal Kryštof nakonec.
Gabriel se usmál. Kdyby nebohý Kryštof věděl, kolikrát ho už viděl nahého, asi by se mu nemohl ani podívat do očí. Pokoušel se ho všelijak přesvědčit, aby si nechal pomoci, ale Kryštof byl tvrdohlavý.
Gabriel byl nakonec nucený improvizovat. Na stěně visel prázdný měch na vodu, popadl ho a strčil ho Kryštofovi pod peřinu. Také on trochu znachověl, když gestem naznačoval, co by měl Kryštof s měchem udělat.
O pár hodin později už Kryštof odpočíval v Gabrielově lůžku oblečený v prostý lněný rubáš. Vypadal klidně. Gabriel měl radost, že se jeho nalezenec uzdravuje. Jako každý večer se ještě na chvíli posadil v nohách postele a předčítal z Písma.
~
Když Ignacio klepal, nedočkal se odpovědi. Vstoupil tedy bez vyzvání zrovna v okamžiku, kdy si Gabriel urovnával zmačkanou halenu. Ignacio se snažil nevnímat fakt, že mladík spí v Gabrielově posteli a lůžko na zemi je nedotčené. Gabriel si přiložil prst k ústům a Ignacio mu posunkem naznačil, aby vyšel ze dveří.
Ignacio hleděl na svého druha s obavami.
„Není to, jak to vypadá,“ chvatně se omlouval Gabriel, „hlídal jsem jeho spánek a usnul jsem omylem vsedě na stejném lůžku.“ Srdce se mu divoce rozbušilo.
„Nezajímá mě to. Nechci to vědět.“
„Proč jsi přišel, příteli?“
„Ten hoch musí pryč.“
„Je stále nemocen.“
„Je schopen chodit?“
„Snad. Možná. Trochu. Ano.“
„Pak tedy musí jít.“
„Snad za pár dní.“
„Ne. Žádných pár dní. Pár dní tu měl být od začátku a už je to více jak měsíc.“ Ignacio se zlobil.
„Copak ty to nevidíš? Nechodíš ven. Nebavíš se s ostatními. Jsi jen ve svém pokoji a máš v něm mladého chlapce. Kryji tě před ostatními i před velitelem, ale jak dlouho? Jak dlouho si ještě myslíš, že bude trvat, než na tebe vtrhne inkvizitor?“
„Mám právo mít osobního... sluhu. I jiní tu mají místní obyvatele v pokojích. A v ložích.“ Gabriel stále nechápal, kam Ignacio směřuje. Jeho naivita a bezelstnost Ignacia obměkčily.
„Mají v lůžkách místní ženy, Gabrieli. Copak to nechápeš?“
Gabrielova tvář pobledla.
„A oni si myslí... Ne! To ne! Vždyť až donedávna jenom spal. Je to můj nalezenec... Nepáchal bych...“ Hlas mu přeskočil. Srdce mu bušilo jako o závod a tváře mu planuly horkostí. Vybavil si Kryštofovu vůni a to, jak dobře se cítí, když se vzájemně snaží dorozumět.
„Máš pravdu, Ignacio. Musí pryč. Ale ne dnes. Zítra. Dostane vhodný oděv a nějaké jídlo. A pak si půjde, kam jen se mu zachce.“ Rysy tváře mu ztvrdly a oči se lehce zamlžily.
„Splnil jsi vůli Boží, Gabrieli. Zachránil jsi jeho život. Víc už pro něj činit nemusíš.“ V Ignaciově hlase byla patrná značná úleva. Poznával zase toho přítele, kterého měl už od dob společné cesty ze Španělska. Usmál se a poplácal Gabriela po rameni.
„A večer bys mohl přijít do krčmy, aby tvoji muži věděli, že existuješ,“ zavolal na něj, když odcházel ze stavení.
Gabriel neodpověděl. Rychle zaběhl do pokoje a podél zdi se svezl na podlahu.
„Bože! Je to snad zkouška? Nebo trest? Proč jsem ho měl nalézt, abych ho ztratil? Znám jen jeho jméno. Jen jméno, nic víc.“
Plakal. Byl zmatený z pocitů, které ho ovládaly. Než to Ignacio vyslovil, nebyla to pravda. Neexistoval žádný problém. Ale Ignacio to vidí. Vidí, jak ho pohlcují naprosto nevhodné a hříšné pocity. Jak poručit svému srdci, které se rozbuší pokaždé, když spatří ty modré oči? Boží vůle ho k chlapci dovedla. Ale možná že to bylo pokušení od ďábla.
Po kolenou se doplazil k oltáři, dovolil slzám, aby dopadaly na podlahu a modlil se. Hlasitě se modlil za spasení duše. Upadl do podivně extatického stavu a přestal vnímat svět okolo sebe. Všechny zvuky vnímal najednou hrozně hlasitě, barvy se spojily v jeden neurčitý obraz a tisíce zlých očí ho bez varování obklopilo. Hlava se mu zamotala a svět zčernal...
~
„Pane, vstávej.“ Kdosi s ním třásl.
„Vstávej, strážný anděli!“ K uchu se probojoval Kryštofův hlas.
Pomalu se probíral a uvědomil si, že leží na podlaze a Kryštof se nad ním starostlivě sklání.
„Vodu, můj pane.“ Cosi mu strkal k ústům.
Jeho doteky pálily a blízkost ho skoro stravovala rostoucím žárem. Odstrčil nic netušícího Kryštofa tak prudce, až ztratil rovnováhu. Gabriel se ho na poslední chvíli snažil zachytit, ale v rukou mu zůstal pouze kus látky. Kryštof s dunivou ránou dopadl na zem. Chatrný rubáš se roztrhl a odhalil Kryštofovo nahé tělo. Gabriel chvatně odvrátil oči a Kryštofovi se do tváří vehnala krev. Ani jeden nebyl schopný se pohnout. Zmatek a panika je zcela ovládly.
Gabriel se vzpamatoval jako první. Chvatně se postavil a obrácen zády čekal, než se Kryštof zahalí alespoň do houně.
„Omlouvám se,“ zašeptal a doufal, že ho Kryštof slyší.
„Já se omlouvám, pane.“ Kryštof stále ještě klečel na zemi.
„Nejsem tvůj pán. A vstaň.“
Kryštof mlčky uposlechl. Se sklopeným zrakem předstoupil před Gabriela.
„Jsi zdráv. Je tedy na čase odejít. Zítra dostaneš vhodné šatstvo, jídlo. Osla, když budeš chtít. A pak si jdi, kam chceš.“
Ani se na Kryštofa nepodíval, otočil se a odešel z pokoje.
~
Nohy měl těžké a sotva se vlekl. Naposledy pil alkohol před dlouhou dobou, neodhadl správně svou míru a víno mu velmi rychle stouplo do hlavy. Ale pil dál. Chtěl si z hlavy vyplavit všechny nežádoucí myšlenky. A tak se v krčmě veselil, zpíval staré španělské písně, pár vojáků z posádky se dokonce přidalo. A pak už bylo jedno, kdo je Španěl, kdo Švýcar, Bavor, koho naverbovali v Hesensku a koho v Itálii. Důstojník nebo prostý voják, objímali se, víno teklo proudem a někteří se váleli po podlaze. Jiní se snažili dopotácet do čeledníku a užít si, dokud to jen trochu šlo.
Gabriel se vrávoravou chůzí pomalu blížil k důstojnickým domům. Tiše si broukal nějakou melodii, vykřikoval Juanitino jméno na všechny strany a pak několikrát zopakoval, že není hříšník. Za každou větou se pokřižoval, ale ruce se mu motaly a nebyly schopné správně opsat požadované gesto. Do pokoje vpadl, protože zakopl o práh. Zanadával, shodil plášť na podlahu a svalil se do postele. Voněla po španělských pomerančích.
~
Gabriel spal příliš tvrdě na to, aby ho probudilo loučení chlapce se zlatými vlasy. Kryštof byl ještě v pokoji, když se Gabriel připotácel a spadl mezi peřiny. Chvíli jen tak stál ve tmě a naslouchal jeho oddechování. Pak se chvatně oblékl do připraveného šatstva a byl vděčný, že mu jeho zachránce sehnal i boty. Plášť nenašel, tak sebral ten, který byl hozený na podlaze. Všiml si, že Gabriel jich má několik, a tenhle snad bude ochoten postrádat. Vybaven do zimy se Kryštof připlížil ke spícímu a se smutnýma očima mu položil ruku na srdce. Musel odejít. Rychle, protože odejít ve dne by nezvládl.
„Kdybys tak věděl, o jakého hada jsi po celou dobu pečoval, strážný anděli, vyhodil bys mě dříve...“ zašeptal a v naprostém tichu opustil pokoj, ve kterém po dlouhých a těžkých dobách zažil chvíle bezstarostného smíchu.
~
V hlavě mu zlomyslní trpaslíčci tloukli těžkým kladivem na lebku. V ústech měl jako po požáru a cítil se neuvěřitelně špinavý. Končetiny měl promrzlé, jelikož se pozdě k ránu nestihl ani přikrýt. Promnul si oči a pohlédl do okna. Slunce stálo vysoko na obloze a zpoza mraků nahlíželo pouze nesměle. Všechno pokrývala vrstva ledových jehliček. Počátek listopadu o sobě dával jasně vědět.
Rozhlédl se po pokoji. Vyskočil z postele a v okamžení vystřízlivěl. Prázdno a ticho. Kryštof byl pryč. Gabriel vyběhl z pokoje a ptal se stráže, jestli ho neviděli. Ale nikdo si nevšiml, kdy Kryštof odešel a kam. Pobíhal po vesnici a hledal kohokoliv, kdo by mu byl schopen pomoci.
Nakonec přece jen zvítězil jeho zdravý rozum. Kryštof mohl být pryč několik hodin, ale očividně šel pěšky, takže nemohl být zase tak daleko. Dal osedlat svého koně, mezitím se pořádně oblékl a pro jistotu si vzal drobnou zásobu jídla. V mrazivém dni mnoho lidí ven z vesnice nechodilo.
Když budu mít štěstí, objevím v ledové krustě jeho stopy, říkal si a nasedl na neklidného hnědáka. Chvíli váhal a pak se rozjel směrem do pohraničního hvozdu. Kousek za vesnicí ubývalo stop, až nakonec zbyla jen jedna jediná. Popohnal koně a vrhl se po stopě, jako se hladový vlk honí za kořistí.

Předchozí část +++ Následující část

Dvouruční meč 1/4

Sun, 25 Oct 2009 09:08:43 GMT

Třicetiletá válka zuří v téměř celé Evropě. Fridrich Falcký už velmi dávno a neslavně opustil českou kotlinu. Nastává podzim, v ovzduší je cítit příměří, alespoň na pár měsíců. Gustav II. Adolf chce využít domnělého klidu zbraní a táhne se svou armádou na Lipsko. 16. listopadu 1632 se armády střetnou u Lützenu. O život přijde víc jak 9000 vojáků, úplně zbytečně.
A pár okamžiků před katastrofou jeden císařský voják náhodou objeví v lese zmučeného mladíka a rozhodne se, že zachrání jeho život...
***
Fandom: originální
Název: Dvouruční meč
Počet částí: 4
Počet slov: 8079
Pokračování: ne
Varování: angst, slash, 15+
Poznámka: za naprosto dokonalý beta-read děkuji a klaním se dangerouss, bez ní by tahle povídka měla naprosto pitomý konec <333

Dvouruční meč
Lucii

Lépe cvičeným žoldákům, kteří zvládli boj s dvouručním mečem se platilo dvojnásobně, a byli tak elitou mezi císařskou armádou.
***
Wallenstein uložil své vojsko k zimnímu spánku v Lipsku. Velení císařské armády brzy následovalo jeho příkladu a přidělilo svým vojákům několik vesnic v pohraničí, aby zde mohli v poklidu přečkat nadcházející zimu.
Když přijížděli, bylo ještě možné spatřit na obzoru opožděné vozy prchajících. Někteří méně vyčerpaní druhové z jeho pluku rychle sedlali čerstvé koně, aby si obohatili už tak nabité kapsy. Pár lidí utíkalo jen tak, s uzlíčkem na ramenou. A jiní zůstali. Věřili, že budou mít větší cenu živí než mrtví, že když budou plakat a prosit, ušetří císařští vojáci jejich životy. Jakoby doufali, že život bude lepší než rychlá smrt. Někteří doopravdy přežili. Hlavně pokud byli mladí a krásní. Přesněji, mladé a krásné. A nebo staré a ošklivé, ostatně, někdo pracovat musel, že?
Pomalu se stmívalo a někteří vojáci už zapálili pochodně. Na kraji vesnice hořely strážní ohně, kolem nich se houfovali lidé, zatímco další hledali útočiště v prázdných chalupách a statcích.
Rozhlédl se okolo sebe a kysele se usmál. Všechny cesty za mladickými sny a touhou po dobrodružství vždycky vedly jenom na jedno místo. Na konec světa.
Ano, konec světa, to je nejpřesnější označení toho, kde se právě nacházel.
Stál na pahorku kousek za vesnicí a momentálně ho objímalo chladné mrazení. Cítil páry vystrašených očí, které ho pozorovaly z nedalekého lesa. Jen co zase bude denní světlo, několik oddílů les prohledá, aby se s uprchlíky vypořádaly. Doufal, že lidé už budou pryč. Nenáviděl zbytečné zabíjení.
Toužil jenom po klidném spánku. Za poslední týdny a měsíce téměř nespal. Tohle by měla být konečná. Alespoň pro letošní zimu.
Dřepl si, ignoroval křupnutí v kolenou a na chvilku, jen na kratičký okamžik zavřel oči. Obklopilo ho teplo, oknem do pokoje nahlíželo drzé slunce rozpalující ulice Madridu doběla. Juanita vbíhá do dveří a zuřivě ho tluče vějířem. Křičí a nechce ho pustit. Ale on touží po dobrodružství. Musí najít odpovědi. Otázky ještě nezná. Nasazuje si poslední části uniformy a výzbroje. Teplo...
Realita do něj uhodila chladnou silou. Prudce otevřel oči a všude kolem byla tma. Ohně a světýlka mu připadaly neuvěřitelně vzdálené. Nechtěl se tam vracet, ale prochladlé končetiny toužily po zahřátí.
Být tak zase v Madridu, vydechl, napřímil se a pomalým krokem šel vyhledat jakékoliv teplejší uložení ke spánku. Důstojnický dům najde až ráno.
~
Pronásledovaly ho tisíce očí a odporný, duši drásající jekot. V tom lese. V tom lese někdo je. Někdo ho volá. Potřebuje ho. Ale zároveň ho děsí. Když se otáčel, něco tam bylo. Vzpomínka, která mu neustále unikala, stále byla na okraji zorného pole. Ty oči. Tisíce očí.
Horečnatě se převaloval na provizorním lůžku. Chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl vyschlé. Záškub následoval pád. Někdo ho utěšoval. Nějaká dívka. Nerozuměl řeči, kterou k němu hovořila neznámá, ale konejšivý tón hlasu ho uklidnil. Cítil, jak mu otírá orosené čelo a dává mu napít. Voda byla tak osvěžující a lahodná. Bylo mu, jako by právě vypil pohár živé vody. Víčka měl těžká. Naposledy otevřel oči a spatřil světici, Marii samu, jak se o něj stará. Konečně bezpečí. Už žádné zlé oči...
~
Les za vesnicí ho vábil. Volal ho. Bál se toho lesa, ale musel do něj vstoupit. Oddíly vojáků se pohybovaly po okolí a hledaly uprchlíky. Někteří úspěšně a jiní neúspěšně. Chtěl jít sám. Jeho postavení mu umožňovalo poměrně mnoho svobodného pohybu. Nad ním bylo už jen málo důstojníků a nejvyšší byl také původem Španěl, takže když vyjádřil přání odejít na průzkum bez jednotky, bylo mu vyhověno bez zbytečných řečí.
Když vstoupil mezi stromy, zalitoval, že s sebou vláčí těžký obouruční meč. Zachytával se, zasekával se do větví, bouchal o kmeny. Za několik minut začínal litovat i toho, že sem vůbec vstupoval. Na tomhle místě člověk jistojistě nebyl celé měsíce, možná i roky. Všude jen samé pěšiny od zvěře.
Už se chtěl obrátit a odejít, ale neviditelné ruce ho zadržely. Meč nesený na rameni se zaklínil mezi větve stromu. Snažil se ho vytáhnout, hlasitě u toho zaklel a náhle ho polilo horko. Ticho kolem rozřízlo naříkání. Zoufalé, téměř nelidské.
~
Tiše zíral na zuboženého mladíka. Musel ho zachytit, protože poté, co rozsekl provazy, sesypal se na zem. Jeho ještě téměř dětské tělo bylo plné podlitin a odporných sečných ran, obličej měl celý od krve. Bez krve byla pouze ta místa, kudy před dlouhou dobou tekly zoufalé slzy. Divil se, že krev ještě nepřilákala divou zvěř. Držel ho v náručí a civěl. Nevěděl, co si počít. Za normálních okolností by asi neváhal a ukončil by mládencovo trápení, ale nyní byl na pochybách. Jeho kroky sem nevedly náhodou. Jako by bylo souzené, aby ho objevil. Aby ho zachránil.
Poblíž stromu ležela stříbrná přezka z vojenské boty. Ublížil mu snad někdo z našich? Co provedl, že zasloužil takovýhle trest? Jaké monstrum si libovalo v týrání? A byl-li to někdo z našich, je rozumné vracet se s ním k posádce?
Váhání ovšem znamenalo pouze další utrpení zuboženého chlapce. Ne, není čas. Musí ho vidět lékař.
Myslel si, že bude těžký, ale po pár krocích měl pocit, že nese skořápku a ne lidské tělo.
Spěchej, spěchej! říkal si a modlil se k Bohu, aby nezabloudil.
~
„A vážně je to jeden z našich?“ Lékař se zadíval velmi nedůvěřivě.
„Nevěříš snad slovu důstojníka?“ vyhrkl na něj velmi ošklivou němčinou.
„Odpusťte, pane.“
Poté už polní lékař ošetřoval chlapcovy rány bez zbytečných řečí, ale tvářil se jako všichni čerti. Nechápal, proč se po něm chce zbytečná práce.
„Tohle je práce pro kněze, ne pro mě,“ mumlal si, zatímco obvazoval rány.
Když skončil, poručil dvěma pomocníkům, aby mladíka odnesli na provizorních nosítkách kamsi do bývalé stáje. Stále se ještě mračil a s nedůvěrou pozoroval nadřízeného důstojníka. Nechápal, proč už dávno neodešel. A divil se ještě víc, když se důstojník zvedl a odešel za nosítky.
„Španěl, pfff!“ Zavrtěl hlavou, odplivl si. A pak si šel po svých.
~
Nejdřív nevěděl, proč už dávno neopustil špatně osvětlenou místnost plnou těžkého vzduchu. A pak už odejít nemohl. V jednu chvíli mladík zakřičel a zazmítal se v záchvatu. Snažil se ho uklidnit a chytil ho za ruku. Zabralo to. A tak mu nezbývalo než sedět a dívat se na spícího chlapce. Už podruhé poslal pryč poskoka s večeří. Jediné, co přijímal, byla voda. Z části pro sebe a zčásti ji po kapkách dopravoval do mladíkových úst.
Bez vší té krve vypadal skoro jako cherub. Bledá hebká pleť. Pokud se z toho dostane, budou jeho tělo hyzdit jizvy, napadlo ho. Vlasy, byly taktéž zbaveny krve a nečistot, mu připomínaly lány zrajícího obilí. Opuchlé rty během několika hodin pomalu splaskly. Jakou barvu asi mají jeho oči? napadlo ho.
Oči...
Vyděsil se. Oči byly doširoka otevřené a ustrašeně se na něj dívaly.
Hluboké.
Modré...
Něco říkal, ale bylo to jazykem, kterému vůbec nerozuměl. Snažil se ho uklidnit lámanou němčinou. Bez efektu. Španělština způsobila ještě větší zmatek a strach. A tak raději mlčel. Mlčel, svíral jeho ruku a dál mu tiše vlhčil popraskané rty.
Modré oči se zavřely.
~
Vedro až k zalknutí. Slunce. Vůně pomerančů. Matka hlasitě pláče. Estéban ho na poslední chvíli přemlouvá. Sestry se loučí nebo utěšují matku. Jen Juanita mlčí. Ale on ví, že tohle rozhodnutí bylo správné. Nasedá na koně, celá rodina mu mává. Všichni, až na Juanitu. Skoro už zahnul za roh, když uslyšel její hlas.
„Gabrieli! Slib mi, že se vrátíš k sestřičce!“ Juanita běží, nedbá ostatních lidí. Běží a neustále opakuje jeho jméno. A náhle už to není Juanita. Bledý mladík s očima modrýma jako nebe nad Madridem. Běží. Pláče krvavé slzy jako Kristus. Propaluje ho pohledem a volá jeho jméno...
„Gabrieli.“
Těžká ruka v kožené rukavici mu dopadla na rameno.
„Gabrieli.“ Někdo k němu mluvil, ale zprvu nechápal, kde je a co tam dělá.
Teprve po pár rychlých mrknutích se vzpamatoval.
„Gabrieli, co se děje?“ Jeden ze španělských druhů, věrný přítel ho chvatně balí do štiplavé a mírně zapáchající houně, ale jelikož je mu zima, ani moc neprotestuje. Mírně se usměje, ale stále vypadá, jako by napůl spal.
„Měl jsem zlý sen, Ignacio. Juanita se zlobila. A pak už to nebyla Juanita. Navštívil mě Kristus, Ignacio. Kristus, který vypadal jako on,“ drmolil Gabriel a ukázal na spícího mladíka.
„Gabrieli, ty máš horečku!“ Ignacio nedbal přítelových protestů. Chvatně volal pár druhů ku pomoci. Někdo zavolal lékaře.
Svět se zamotal, barvy se rozplynuly, jen světlo a stíny se mu míhaly před očima. Snažil se jim utéct. Zmítal sebou a neustále opakoval: „Kristus! Musím ho zachránit. Kristus pláče.“
A pak byla všude tma.
~
Juanita je oblečená v černých šatech a obličej si schovává za závojem. Pláče.
„Vrať se, Gabrieli. Vrať se. Zemřeš, když se nevrátíš.“
„Musím zachránit spícího Krista. Je to Boží vůle.“
„Stane se neštěstí. A ty už nikdy nespatříš rodnou zemi, bratře.“
Juanita roní černé slzy. Odvrací od ní tvář.
Modré nebe proťal blesk a spatřil znamení kříže. Je to Boží vůle.
„Sbohem, Juanito,“ zašeptá, aniž by se podíval na plačící sestru.

Počátek +++ Následující část

Ještě jednou

Sun, 23 Aug 2009 09:16:45 GMT

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych dostala z hlavy další TW fikci.
VAROVÁNÍ: Spoiler "Children of the Earth", kdo neviděl, nezná a nechce vědět, co bude, ať to nečte. Navíc asi dojde k nepochopení! SPOILER!!!
Malá poznámka úvodem: K lepší orientaci - děj se odehrává někdy těsně před koncem TW3 Ep. 5. Jack navštívil Iantův byt a povědomá vůně ho na pár okamžiků unesla do vzpomínek. Ale vystřízlivění se dostaví záhy...

Ještě jednou
Pro Julii

Jack zabořil hlavu do polštáře. Ignoroval mračna prachu, která svým prudkým pohybem rozvířil, a s přivřenými víčky nasál známou vůni. Ještě jednou.

***

„Krásně voníš po kávě,“ zašeptal a znovu a znovu líbal Iantův krk.

***

Rozhlédl se a v prsou ho píchlo. Nic nebylo správně. Všude byl stále ještě nehorázný nepořádek po komandu, které tu marně hledalo Ianta Jonese. Jack vztekle mrštil hrníčkem o zeď.
***

„Pozor!“ vykřikl Ianto, ale bylo příliš pozdě. Jack ho narazil na stůl příliš prudce a jejich vášeň převrhla hrnek s horkou kávou.
„Víš, jak špatně se odstraňují skvrny z koberce?“ Ianto se rozčiloval a natahoval se po papírové utěrce.
„Ianto!“
Za pár chvil kapky rytmicky padaly přes hranu stolu.

***

Události posledních týdnů ho otupily. Poprvé za ta staletí si tu na Zemi připadal jako trosečník. Všechny ty rány, jedna za druhou, z něj udělaly prapodivnou trosku. Trosku, která nemůže zemřít.

***

„Budu tě trápit. Dřív nebo později.“
„Můžeš si se mnou klidně hrát.“
„Budu ti lhát.“
„Tvoje hry na život a na zázrak...“
„My se budeme trápit.“
„Tak se budeme trápit a užívat.“
„Ianto, asi tě nepoznávám.“
Místo odpovědi jen krásný smích.

***

Blížilo se svítání. Ze všeho nejvíc si přál, aby mohl být s ním alespoň ještě jednou. Stačila by jediná krátká chvilka.
„Chtěl bych ti říct, jak moc mě mrzí, že jsem tě ukradl do tohohle světa.“
Naposledy přitiskl polštář s vůní kávy.
„Chtěl bych ti říct...“

***

„We are sorry, but the dialed number does not exist. Please, check the number and try it again.“

Rande

Tue, 16 Jun 2009 17:45:03 GMT

Jelikož jsem teď silně unesená vlnou opojení a euforie z Torchwoodu, musím toho využít k činnosti kreativní. Snad tahle povídka nebude úplně mimo, netuším, jestli podobnou věc nenapsalo už spousty lidí přede mnou.
Když jsem psala dialogy, měla jsem cukání napsat to anglicky. No fakt. Po dlouhé době jsem hořce zalitovala, že se neumím anglicky vyjadřovat ta obratně jako v mateřštině, protože tady by se mi to opravdu i líbilo. Spousty hlášek a dialogů ze seriálu si totiž kupodivu pamatuju v angličtině. :)
Nicméně jsem se snažila tak trochu se vžít do role Ianta. Přecejen, první rande s příslušníkem stejného pohlaví, to asi jednoho donutí k přemýšlení, ne? Navíc, když je ten druhý někdo jako Jack. :) Takže pokud se vám, vážení skalní fanoušci bude zdát, že jsem out of character, tak mi to řekněte, abych příště mohla napsat něco lepšího.
Děj se odehrává chvíli po díle "Kiss kiss bang bang". Jo a abych nezapoměla, ne, ani jedna z postav mi nepatří a z užívání jejich jmen mi neplyne žádný zisk (což je škoda, protože by to byla příjemná cesta k výdělku XD).
A dost už keců, prostě... čtěte. :)

Rande

Ianto se na sedadle neustále vrtěl. Snažil se uklidnit a užívat si film, ale nemohl se uvolnit. Stále jen nervózně myslel na okamžik, až film skončí. U večeře mohl žvýkat sousta a vyhýbat se tak hovoru. V kině to dokonce bylo žádoucí. Ale co bude dál? Rozloučí se před kinem a půjde domů? Půjde ho Jack doprovodit? Nebo se snad očekává, že půjde s Jackem? Neměl rád situace, jejichž pravidla neznal. A tohle byla jedna z nich.
Po plátně se právě proháněl nekonečný seznam jmen, zatímco Ianto se přemáhal, aby se nenaklonil k Jackovi. Skoro zoufale toužil nasát jeho příjemnou vůni. Feromony 51. století. Tak proč je očividně jediný z týmu, na koho působí?
„Ianto?“ Jackova ruka se lehce dotkla jeho ramene. Ucukl. Rozhlédl se po nasvíceném sále a zjistil, že je skutečně čas odejít.
„Můžeme?“ Jackovy modré oči se do něj vpíjely.
Venku je obklopil chladný vzduch nočního Cardiffu. Tlumená pouliční světla by mohla vytvářet něžně romantickou atmosféru. Bylo by snadné jí podlehnout, ovšem povědomí o maso trhajících potvorách, které se proháněly v kanálech možná i pod jejich nohama, tu podbízivou romantiku značně kazilo.
Trapné ticho. Procházeli se po ulicích, Ianto vlastně ani pořádně nevěděl, kam jejich kroky směřují. Kam směřuje celá tahle situace. Ani si nevšiml, že došli až k základně. Ianto se opřel o zábradlí a tvrdohlavě sledoval světla mihotající se na černé hladině.
„Nemusel jsi souhlasit.“ Ani radost, ani smutek, jen konstatování.
„Nemusel, já vím,“ řekl Ianto, aniž by se na Jacka podíval.
Nemusel, ale kývnul. Proč? Sám nechápal. Miloval Lisu. A rozhodně to nebyla jediná žena jeho života. Ale když přišla Jackova nabídka, nějak nemohl odolat. Nebyla to jenom zvědavost, která ho přinutila kývnout. Byl rád v jeho společnosti. A dokonce uznával, že v tom svém vojenském kabátě vypadá velice přitažlivě. Ale mohl mu nabídnout víc, než pouze svůj doprovod? Vždyť už se několik dní brání jakémukoliv fyzickému kontaktu.
A taky musí z Tosh vytáhnout oněch dvacet liber, jelikož očividně prohrála sázku.
Jack se zády opřel o ono prokleté zábradlí a chvíli pozoroval, jak Ianto nemůže odtrhnout pohled od zálivu. Po tváři mu přeběhl lehce udivený úsměv. Pak nečekaně napřáhl ruku a přitáhnul si Ianta těsně k sobě.
Ianto vyděšeně odskočil.
„Ianto, co se děje? Bojíš se, že se ti to bude líbit?“ Jack máchl rukama a provokativně se usmál.
Ovšem odpověď mu jeho úsměv poněkud pokřivila.
„Bojím se toho, že nebude,“ vypálil Ianto a se svěšenými rameny se pomalu šoural pryč.
***
Potřeboval si vyčistit hlavu, takže na chvíli polevil ve své jindy tak precizní ostražitosti. Že je až po uši v průseru, si uvědomil až v momentě, kdy ho od weevila dělily pouhopouhé tři metry. Dřív, než stačil vytáhnout omračující injekci, ho ta potvora povalila na zem a chystala se povečeřet jeho krk. Krvelačný řev přerušily dva přesně mířené výstřely.
„Měl jsem to pod kontrolou,“ pronesl Ianto směrem k nezaměnitelné siluetě, zatímco zraněný weevil zmizel v nejbližším kanále.
„Jistě,“ usmál se Jack, „Co se vydat na menší lov?“
Ianto kývl, vytáhl zbraň a sledoval, jak Jack v mžiku zmizel pod povrchem.
***
Potáceli se parkem a smíchy byli téměř opilí. Opírali se jeden o druhého, nesrozumitelně mumlali.
Ianto se svalil do trávy a lapal po dechu.
„Tohle bylo nejšílenější rande mého života.“
„Ale no tak, přece nejsem tak hrozný společník.“ Jack k němu napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát.
„Ne, to vskutku nejste, kapitáne Jacku Harknessi.“ Ianto se zatvářil velmi škodolibě a škubl za nabízené rámě tak, až se Jack svalil vedle něj.
Ještě chvíli jenom leželi na studené zemi a čekali, než se jejich bránice uklidní.
„Ianto?“ přerušil Jack tichou chvíli.
„Hm?“
„Zopakujeme to ještě někdy?“
„A ty bys chtěl? Zamlklého a nervózního parťáka?“
„Ianto, já... ty jsi takový můj most do reality. Důvod, proč jsem se ještě z toho všeho ještě nezbláznil.“
Ticho.
„Vždyť, no, nemusí tady jít o sex, jestli se bojíš tohohle.“
Ianto se přetočil na bok, podepřel si hlavu a znovu se utápěl v Jackových modrých očích.
„Bojím,“ řekl a rychle přiložil prst na Jackovy rty, aby ho umlčel.
„Bojím, ale občas je třeba překonat strach.“
Než stačil Jack cokoliv namítnout, vychutnával si Iantův intenzivní polibek.
***
Feromony 51. století. Zvláštní věc, na kterou si ovšem velmi snadno zvyknete. Ianto instinktivně přimhouřil oči. Za okny už se pomalu probouzel další den a po probdělé noci kupodivu ani jeden z nich nebyl unavený. Ianto odpočíval na Jackově rameni a vychutnával si jeho intenzivní vůni. Jack ho k sobě instinktivně tiskl a něžně ho hladil po vlasech. Zmatky, strach a nejistota je ve vzájemném objetí opustily. Ještě pár minut měli jenom sami sebe. Ještě pár minut, než vyjde slunce a bude potřeba zase zachraňovat svět.
„Jacku?“
„Ano?“
„Žádal jsem, aby naše rande neprobíhalo v kanceláři, že?“
„A?“ Jack se posadil a zkoumavě se na Ianta zadíval.
„Ruším to. Teď bych si přál, aby už žádné naše rande neprobíhalo v kanálech.“ Ianto se snažil zachovat vážný výraz.
„Ty!!!“ Jack popadl polštář a chystal se Iantovi oplatit jeho drzost, ale zarazil se uprostřed pohybu.
„Znamená to, že máš zájem o další?“
***
„Tak, jak ji máte rád, pane.“
Zasedačku provoněla čerstvá káva. Jack si s přivřenýma očima usrkl ze svého pruhovaného hrníčku a ostatním nemohlo uniknout pohlazení po Iantově ruce.

Jako Trapper John...

Thu, 04 Jun 2009 09:11:23 GMT

Drabble napsaná v podivném přívalu inspirace.
Jedná se o M*A*S*H (náznakový) slash a ani jedna z postav mi samozřejmě nepatří.

Jako Trapper John...
Pro Titany

Snažil se ignorovat depresivní tóny, které ze sebe chrlil Charlesův gramofon. Na obličeji si pevně držel polštář, v krvi mu kolovalo pět skleniček ginu, jenomže kóma, po kterém tak horečnatě toužil, se ne a ne dostavit. BJova slova mu stále tepala v hlavě.
„Trapper! Krucinál, v čem je problém, Hawkey? Proč jsi mi řekl, že nikdy nebudu jako on?“
Nemohl mu odpovědět. Netušil, proč tak báječnému člověku jako BJ řekl něco, čím mu vědomě ublížil.
Trapper John McIntyre, nejlepší společník do každé bažiny. Šílenec, který mu pomáhal přežít.

„Protože... jsem ho miloval...“ zašeptal Hawkeye do polštáře.
Vyznání pohltil trylek tlusté zpěvačky.

Zapomenutá královna

Wed, 03 Jun 2009 21:10:42 GMT

Zemřela roku 1393. Bylo jí dopřáno nezažít smrt milovaných dětí, nedožila se smrti Johánka z Pomuku, zemřela dříve, než nastaly v politické bouře. Byla až čtvrtá, ale teprve historie ukázala, že nebylo možno na ni zapomenout.

Následující text vychází ze skutečných událostí, veškerá fakta jsou pravdivá, zbytek je moje vlastní fantazie. Můžete souhlasit, nebo nemusíte.

Zapomenutá královna

Chladný únor se kousek po kousku vtíral do jejích komnat. Jako by se chtěl prodrat skrze její kůži a zmrazit její srdce. Ale měla štěstí a její srdce prožilo v životě jen málo bolesti. Smrt, která poklidně hladila po ruce umírající královnu, byla tentokrát laskavá. Na lůžku z kožešin ležela vznešená dáma, kdysi plná síly do života, dnes plná poklidného odevzdání. Ale i dnes, pod vrstvou přikrývek a ve svitu ohně, bylo poznat, že její tělo dokázalo trhat pancíře.
Vzdychla, ale vzápětí se musela usmát. Dopřeje jí budoucnost stát se nejznámější z českých královen? Možná. Nejznámější, a přece ve všem druhá. Milovala ho. Ne hned, ale velmi rychle náklonnost přerostla ve vášeň. Nešlo nemilovat takového muže. A ač je od sebe dělilo třicet let, projevoval jí lásku i úctu. Až do pekel by kvůli němu šla. A když byl už starý a nemohoucí, starala se o něj s něžnou péči. Milovali se. Miloval ji.
Ale nebyla Anna. Nebylo jí přáno prožít s ním většinu jeho života. Být tou sečtělou křehkou kráskou. Nedala mu prvního syna. Co na tom, že povila druhého, třetího, čtvrtého a dokonce i pátého. Bůh žehnej, že se nedožil Jindřichovi smrti, pokřižovala se.
Žila roky v ústraní, zapomenutá, nechtěná. Vzorná a milující matka. Poctivá, silná a tvrdohlavá, která přenechala Prahu nevlastnímu synovi a jeho ženě.
Jeho syn. Miláček. První a jediný. Sedí si na svém trůnu, o vlast se nestará, její rady nepotřebuje. Nežádá. Nechce. Jeho syn a její.
Královnin zrak bezděčně spočinul na listu, jež jí psala nejstarší dcera. Anna Lucemburská. Z lásky se provdala za anglického krále. Anna Česká. Jaká škoda, že Bůh nepožehnal její nejmilejší žádnými potomky. Avšak stydět, stydět se za ni nemusela, protože ač sebral požehnání, obdaroval Aničku laskavostí. Dobrá královna Anna. V duchu pohladila půvabnou tvář dcery v daleké Anglii.
A poté totéž učinila s ostatními dětmi, na Zikmunda se vlídně usmála, Janovi dala políbení na čelo, Markétě, milované Markétce, poslala do Norimberku nejvroucnější objetí.
Náhle jako by zahlédla tvář manžela, kterak se na ni usmívá milujícíma očima. To Smrt právě pohladila královnino líčko.Tentokrát byla laskavá. V poklidu probouzejícího se rána v chladném únoru vyzvala na cestu do království nebeského spící ženu. Alžbětu Pomořanskou, císařovnu římskou, královnu českou, uherskou i římskou, markraběnku moravskou, dceru Bogislava V. Pomořanského a Alžběty, vnučku Kazimíra Velikého. Alžbětu Pomořanskou, dceru, manželku i vdovu. Alžbětu, milující matku. Alžbětu, prostou kajícnici.
Královnu, která lámala meče.

Příchuť lesních květin

Thu, 21 May 2009 19:21:03 GMT

Oprašuju jeden starý, velice starý kousek. Oprášila jsem ho poměrně důkladně, s originálu mi zůstaly snad jen postavy, ale což. :)
Jedná se o femmeslash, takže opětně, aby nedošlo k újmě na něčí morálce, připojuji raiting tak 14+. Kdo z vás má infantilního ducha, ať ho na chvilku pustí ven na zmrzku. ;)

Přichuť lesních květin
Pro Calwen a Branwen

Reinah otevřela oči a chvíli jí trvalo, než si v té tmě uvědomila, kde se momentálně nachází. Její citlivé smysly bily na poplach, ale neviděla ani neslyšela nic, co by značilo jakékoliv nebezpečí. Zničehonic se štíhlé prsty s dlouhými nehty dotkly přívěsku se zlatým dráčkem, co nosila v místě, kde se setkávaly klíční kosti. Reinah neucukla. Na náhlé zjevování stromové víly si dávno zvykla. Salmacis se nad ní skláněla a zvědavě otáčela přívěsek ve svých dlaních. Jako by jí bylo úplně jedno, že Reinhu probudila uprostřed noci a okradla ji o vzácné chvilky odpočinku. Reinah s mručením zamhouřila oči a zabořila hlavu zpět do listí. Snad doufala, že dryádu zvědavost brzy přejde.
Jenže vílí prsty nepřestávaly bloudit, něžně obtahovaly kontury její tváře, nehty zanechávaly zarudlé stopy na jejím krku. Když se jeden z prstů dotkl špičky citlivého elfího ucha, Reinah už nedokázala předstírat okázalý nezájem a vzdala pokusy o spánek. Otevřela oči, zornice roztažené, dech se jí okamžitě zkrátil. Toho Salmacis bleskurychle využila. Prudce ji objala a hladově spojila jejich rty. Její ruce bez se okolků prodraly pod Reinhinu košili. Reinah nemohla uvěřit neuvěřitelné chuti vílího polibku. Dryáda chutnala po stromech a bylinách, byla stejně omamná jako lesní vzduch po ránu. Nechávala se unášet tím nádherným pocitem, dryáda přesně věděla, kam a jak sáhnout. Za pár okamžiků se jí Reinah odevzdaně svíjela v náručí a šeptala její jméno do noci. Temnotu lesa roztrhal extatický výkřik...
Prudká rána ji probrala. Bolest se ozývala z jejího ramene.
„Nechej vyspat aspoň někoho, jo?“ zamručela vedle spící Shil.
„Cože?“ nechápala Reinah.
„Vzdycháš mi ze spaní do ucha. Nechej toho!“ otočila se vzteklá Zerikánka na druhý bok. Reinah nechápavě zamrkala. Byl to jen sen? Musel to být sen. Sice netušila, proč by se jí mělo zdát zrovna o Salmacis, ale byla příliš unavená na přemýšlení.
Jediné, co ji mátlo, byla chuť lesních květin, která zůstala na rtech.

Malíř a kouzelník

Mon, 23 Feb 2009 15:28:00 GMT

Ano, přátelé, je to tady! Dopsáno, obetováno, umufáno. Squee. Jsem na sebe pyšná, že jsem to napsala. Mělo to být fantasy, ale není, je z toho historická exkurze. No fakt. Máte rádi orchideje? To oni taky. ;)
16+
Jasný?
*vrhá učitelský pohled*

Malíř a kouzelník
Pro Dangerous z lásky, pro Titany za nápad a pro Branwen za inspiraci

Rej masek se proháněl městem. V čele bylo možné spatřit smrtku s kosou, jak vytáčí polku s rudým kardinálem. Houf dětí obdivoval tančícího medvěda. Selka s nůší a vznešená paní se společně dělily o džbánek piva.
Masopust. Noc, kdy je dovoleno vše.
Padla tma a ohně celý bláznivý průvod ještě zdeformovaly.
V chlívku s prasaty ležel opilý voják, rudý kardinál oddával medvědáře s panským kočím, na slámě si užíval čeledín s lesní vílou. Celé město bylo opilé.
Masopust. Noc hříchu.
V zámeckém skleníku se vášnivě líbali tajemný magicus v dlouhém černém plášti a mistr malíř. Jejich šaty byly rozházené po okrasných rostlinách, některé vzácné tropické květiny byly uváleny pod propletenými těly. Malíř měl pod zády svou paletu, tvář měl zmazanou od barev, oči přivřené. Zakázané milování bez výčitek svědomí. Dovolené je přeci vše.
Masopust. Noc zakázané lásky.
Běda však tomu, kdo by v hříchu pokračoval až do rána.
Druhý den nastal předvelikonoční půst. Čas klidu a rozjímání. V celém městě zavládlo pokojné ticho. I na zámku došlo ke zvolnění jinak zběsilého denního rytmu. Hraběnka ještě spala, hrabě v knihovně odložil tlustý svazek, aby si mohl zahrát šachy. Zahradníkův syn působil nevyspale, ale do hry se pustil s nadšením.
Byli skryti před zraky všech zvědavců, nicméně náhodný pozorovatel by stejně nedokázal dešifrovat to, co viděl.
Pohledy. Letmé doteky. Úsměvy a nevinná gesta. A mlčení. Vždyť to byla jenom hra. Černá, bílá, šach mat.
Vždyť ani hraběnka vstoupivší do knihovny netušila, co se děje. Nevěděla, kdo sedí u protějšího stolku.
Jen oni věděli.
Malíř a kouzelník…

Zuříví snílci neztrácejí naději

Mon, 23 Feb 2009 15:22:48 GMT

Původně to bylo zamýšlené jako taková malá trilogie. Pak přišel šok z toho, že to, co jsem chtěla napsat, už existuje. A je to zatraceně dobré. A přešla mě motivace i inspirace. Tudíž jde trilogie k ledu. Odkládá se na možná a na někdy. :D
V úvodu opět kus písničky z od Fixy. Co já bych dělala bez fixy?
Jinak je to SH/JW, opětně platí 15+.

Zuřiví snílci neztrácejí naději
Pro Regušku

Čekám čekám čekám a ležím

úplně vyřízenej ležím a nechci nic
přestávám se kontrolovat
když chci něco říct
tak místo slov vyletí z pusy
jenom modrej motýl

zuřiví snílci neztrácejí naději
líbaj mě a do uší mi šeptají...

Před očima mu kmitaly barevné obrazce. Pokoj byl znetvořený a hodiny na stěně se nejspíš roztekly horkem, které vycházelo z jeho zpoceného těla. Necítil žádnou bolest. Vlastně necítil vůbec nic, jenom ono slastné teplo, které proudilo jeho žilami.
Náhle se před jeho očními plátny zjevil zdeformovaný obličej a z černé tlamy vylétávala písmena. Slila se v beztvarou hmotu. Ta útočila tak zuřivě, že raději zavřel oči.
O pár minut či hodin později se odvážil znovu je otevřít. Tvář před ním získala kontury a slova začala dávat smysl.
„Holmesi!“ křičel dr. Watson a nevybíravě ho fackoval.

~*~

Watson se nestačil divit, když vešel do jejich ložnice. Holmes ležel bezmocně na posteli a jeho zcela nahé tělo se koupalo v potu. Jeho zornice vůbec nereagovaly na světelné podněty, takže si Watson velmi rychle udělal obrázek. Zas a znovu. Proč?
Opatrně Holmese otíral studenou vodou a hladil ho po vlasech. Když se konečně vrátil do normálního stavu a klidně usnul, políbil ho na vyschlé rty a vydal se napravovat vzniklou spoušť. Nakonec se sám odporoučel do říše snů. Spánek se dostavil až pozdě k ránu, protože celou dobu kontroloval pravidelnost Holmesova dechu. Teprve pak ho přemohlo vyčerpání.

~*~

Když Holmes procitl, zjistil, že leží s hlavou položenou na Watsonově srdci a jejich ruce byly pevně sevřené. Moc dobře viděl ustaraný výraz na tváři přítele. Co udělal minulý večer? Vzpomínky ho udeřily jako pěst.
Žárlivost, vztek a nesmyslná reakce. A pak se roztekly hodiny…
S výčitkami svědomí se pokusil nenápadně vyklouznout, ale jakmile se pohnul, Watson se probudil.
Starostlivě se usmál a pohladil ho po slepených vlasech.
„Jste v pořádku, Sherlocku?“
Ten jen mlčky kývl.
„Proč mi to neustále trpíš, Johne?“
„Protože věřím, že jednou dokážeš přestat. Věřím ti,“ zašeptal mu odpověď do ucha.
Holmes se pousmál, políbil ho a poté se opět uložil na Johnovo srdce. Přesně tam totiž patřil

I love you, Jaromir.

Mon, 23 Feb 2009 15:12:36 GMT

RPS. Slash. Fikce. Nebít. Muselo to ven.
Inspirace jedním rozhovorem s Jaromírem Jágrem, který dal několik týdnů poté, co zemřel jeho mladičký spoluhráč Alexej Čerepanov. Takže asi tak.

„Myslím na legraci, kterou jsme spolu zažili. Třeba při tréninku. Nebo když se mu povedla klička. Strašně rád se smál…“
Jaromír Jágr

Věčné váhání kudy kam a co se životem ho zavedlo až na studenou Sibiř. Vlastně chtěl se vším praštit a tohle byla jen jedna z možností, jak odejít se vztyčenou hlavou. Omsk. Konec světa. Jenomže v momentě, kdy čekal na poslední ránu z milosti, se zjevil Alexej. Osmnáctiletý kluk, který bruslil jako pánbůh. Přišel k němu už po prvním tréninku, tváře ještě celé rudé. Žádal ho o autogram a jemu to málem vyrazilo dech.

Alexej se pořád chtěl učit něco nového. Vypadal jako nedočkavý pejsek, když už v pět ráno přecházel před halou a čekal na jejich společný speciální trénink.
„Jaromir!“ zavolal a zamával, jakmile ho uviděl.
Měli spolu tolik společného. Jaromír konečně našel svou sílu. V Alexejovi objevil ten zápal, který nedokázal nalézt u sebe. A tak spolu trávili veškeré volné chvíle.
Když ho Alexej, s tvářemi opět rudě planoucími, poprvé pohladil po tváři a váhavě políbil, jako by celý jeho život začal konečně dávat smysl. Proč sebekrásnější ženy světa nikdy neudržely jeho pozornost. Proč trval na tom, že na všech akcích bude na pokoji sám. A taky proč se mu tak rozbušilo srdce, když se setkal s Alexejem.
Alexej.
Ljoška.
Mladý kluk plný snů. Užíval si života v tak zběsilém tempu, až se Jaromír bál, že to nemůže dlouho vydržet. Rychlý život totiž většinou znamenal i jeho rychlý konec. Ale byl rád, že je součástí toho zběsilého běhu.
Rychlost se změnila v závrať. Jejich vztah se stával nekontrolovatelným.
Tajné schůzky. Vášnivě promilované noci. Kruhy pod očima.
Na ledě oba podávali své životní výkony.

Střih.

Čerepanov se hroutí na led. Spoluhráči ho vedou na lavičku, odkud ho po chvíli odnášejí nosítka. Hraje se dál. Jaromír se nedokáže soustředit. Všichni se tváří, že všechno bude v pořádku. Na chvíli uvěří té iluzi.
O přestávce pro jistotu vybíhá před stadion. Alexej je sotva při vědomí. Otáčí hlavu s planoucíma očima.
„I love you, Jaromir…“ zašeptá, ještě než se za ním zavřou dveře sanitky. A pak jeho oči vyhasnou.
„Ljoša! Ljoša!!!“

Jako kometa. Rychle. Zazářit. A zemřít…
Našli ho klečícího na chladné podlaze kostela. Modlil se. Nikdo neměl to srdce mu oznámit, že Alexej během jeho modliteb zemřel.

Ecce homo

Sat, 14 Feb 2009 20:40:24 GMT

Následující text už některé z vás znají. Napsala jsem ho, protože musel z hlavy ven. Bála jsem se ho uveřejnit, protože mám pořád ještě pocit, že takovéhle věci se nepíší. Nesmí se psát. Nebo by se neměly. A už vůbec ne se šířit veřejně.
Ale čas plyne. A protože mnozí s Vás ho ještě neviděli, přeci jen ho sem dám.
Jeho uveřejnění bude dočasné, za pár týdnů se z něj stane friends only text.
Varování 1: silně náboženský text s odkazy na evangelium, bez základních znalostí křesťanství nesrozumitelný.
Varování 2: slash! Z toho plyne mé oblíbené 15+
Varování 3: pokud mi někdo v komentářích vyčte to, před čím ho varuji, bude rituálně pokousán.
Takže ještě jednou, je to hřích, je to slash a je to víra, což znamená, že to obsahuje slash a víru.
Ještě pořád nejste odrazeni? Tak račte dál...

Ecce homo
Věnováno Pavlovi

K jeho uchu doléhaly tlumené hlasy tiše odříkávané modlitby. Je tak snadné někoho přesvědčit, aby vyměnil jeden rituál za jiný. Až příliš snadné.
Stál ve stínu a sledoval, jak jeden po druhém namáčejí chléb ve víně. Je jich dvanáct, ale pouze jediný chápe. Jeden jediný. Pro zrovna jemu musel Otec připravit tu nejtěžší zkoušku?
Stál ve stínu, čelo si chladil o kamennou zeď. Pohledem klouzal od jednoho k druhému.
Petr. Skála. Ze všech nejprudší. Divoký. Ale do všeho dává srdce. On mu jednou řekl, že je ta skála, na které bude stát celá víra. Nepochopil, že On to myslel ironicky. Jednou se dokonce málem utopil, když se k Němu přidal, když chodil po vodě. Ano, málem se utopil, ale byl jediný, kdo to zkusil. Skála. Třikrát mě zapře, řekl si On a usmál se do tmy.
Pavel. Ještě vyšší cíle utkal osud do jeho životní nitky. Pavel mučedník. První mezi všemi. Ale ne, ani Pavel to není.
Jan. Miláček. Miláček Páně. Jene můj milený, čeká tě ještě dlouhá cesta. Jednou bude tvé jméno znát celý křesťanský svět. Jene, nebudu ti nikdy vyčítat omyly, kterých se dopustíš. Jsi příliš mladý, abys chápal. Pro tebe budou tvá slova pravdou. Oddané štěňátko, jak moc bych si přál mít více času…Synu…
Myšlenky proudí a On vystupuje ze stínu. Směje se. Směje se hlasitě a vysmívá se. Je totiž příliš snadné přesvědčit. Znovu se dívá na jednoho po druhém, dokud jedny oči neprozradí, že Mu rozumí. Oči toho s nejsmutnějším údělem.
Přisedl k rozhněvaným učedníkům a sám smočil chléb ve víně. Usmál se a jeho jantarové oči odrážely plameny pochodní. Bylo na čase, aby svým žákům prozradil krutou pravdu. Zítra zemře. Zemře vinou jednoho z nich.Místností víří těžký vzduch prosycený zmatkem, smutkem, nechápavými pohledy.
Vstal a odvedl si stranou toho, který pochopil. Dlouze se procházeli pod noční oblohou. Mlčky. Těsně jeden vedle druhého.
„Čeká tě cesta plná nenávisti,“ pronesl, když se usadili pod stromem, „ale odměna bude zasloužená.“
„Jak můžeš mít takovou jistotu, můj Pane?!“ zeptal se a znovu k němu upřel své tmavé pronikavé oči.
„Vidíš ty hvězdy tam?“ Zvedl ruku a ukázal na tu nejjasnější z nich. „Ta je tvá.“
„Nemůžeš odejit!“ Objal Ho a přitiskl své čelo k Jeho.
„Ty sám víš, že musím.“ Položil mu ruku na zátylek a dotkl se jemných tmavých vlasů.
„A jistě víš, o co tě teď požádám.“
„Já to nedokážu…. Pane, prosím, nechtěj to po mně!“ Oči se mu zaleskly a stěží zadržoval slzy.
„Ty jediný. Víš. Chápeš. Rozumíš. A právě ty jediný to dokážeš.“
„Nedokáži tě prodat, Pane!“
Objali se, jak nejpevněji to šlo. Učedníkovy oči se pozvedly k nebesům a zahleděly se znovu na hvězdy, které mu před chvílí ukazoval Mistr.
„A čí je ta hvězda vedle mé, Pane?“
„Ta je tmavá a brzy zemře. Přesto bude zářit tisíce let… Nesmíš mít strach, můj milovaný, až přijde ta chvíle, vezmu tvou duši na nebesa… poté spolu budeme již navždy…“ Jeho hlas se zlomil. Zabořil hlavu do učedníkova ramena. Ticho. Strach.
Svítání již hlásilo svůj brzký příchod, když se Jeho rty dotkly ucha. Šeptal. Šeptal milovanému tajemství věčnosti.
„Běž!“ pokynul hlavou a otočil se, aby jeho žák neviděl, že pláče.

~*~

Zahrada Getsemanská byla ponořena do tmy. Římská posádka násilím proniká stínem ke skupině spících mužů. Hledají Ježíše Nazaretského. Učedníci vstávají. Jeden za druhým vykřikují Jeho jméno.
„Já to jsem!“
„Já!“
„Já!“
Mezi vojáky se objevuje zrádce. Jen On vidí jeho slzy i skrze černou tmu.
„Můj Pane,“ zašeptá Jidáš.
Polibek na rozloučenou. Vášnivý, klidný. Chutná po smutku. První i poslední. Oba si ho vychutnávají naplno, nevnímají svět okolo. Jidáš pláče. Svět ho bude už navždy znát jako Toho, který zradil.
„Shledáme se, můj nejmilejší…“ zašeptal On a naposledy se na něj usmál uplakanýma očima.

~*~

Kámen byl těžký, ledový a zadíral se mu do dlaní. Slzy, pot a krev. Nevadilo mu to. Vždyť On prolil krve více. Usmál se a těžký kámen konečně povolil.
„Odpusť, Pane, já vím, že ještě nevyšly hvězdy.“
Z temnoty jeskyně se ozval mocný, ale přes to všechno něžný hlas: „Budiž ti odpuštěno, můj příteli. Můj milovaný…“
A poté ho zjizvená ruka pohladila po tváři.

Motýlek -- speciál

Sun, 25 Jan 2009 15:33:10 GMT

Doufám, že nebudu za vola, četla jsem si to po sobě několikrát. Nicméně, buďte tolerantní, nemá to betu, jen moje vlastní čtení s odstupem času.
Měla jsem potřebu cosi dovysvětlit. A navíc jsem chtěla, aby z toho nebyl takovej hroznej fluff. Netuším, jestli se mi to povedlo.
Věkové omezení je 15+, ale žádnou explicitní sexuální scénu nečekejte, dneska ne. Možná příště. ;)
Text kurzívou mi nepatří, je to text k písničkám UDG, který mě nakopnul k tomu, abych napsala ještě další kus.

Trochu se rozpršelo
a déšť má zvláštní moc
vymřelo město, je noc.
Prší na tvoje tělo
veselé nevesolo
deštníků marnivost.
Vždy když za okny lije
pár kapek poesie
dopadne na duši.
Špína se z oken smyje,
okap se neopije,
slunce jí vysuší.

V ranním pološeru vypadal trochu jako přízrak. Jeho tělo objímala studená aureola mlhavého deště a chlad se mu vtíral do duše. David se bezmocně opíral o cihlovou zídku a chtěl opravdu, ale opravdu hlasitě křičet. Bolest. Slzy.
Byl opravdu tak naivní? Jak si mohl myslet, že by to tentokrát mohlo vyjít, když se jejich vztah už od začátku podobal katastrofě? Něco jako by jim stále bránilo, aby spolu mohli být šťastní.
Pokaždé, když byl přesvědčen o tom, že se jim podařilo překonat všechny problémy, stalo se něco, co sice přecházel laskavým mlčením, ale tohle tutlání vedlo jen k dalším problémům.
Už jednou ho opustil. Beze slov. Bez náznaků. Bez důvodu. Prostě jednoho dne odešel a vrátil se za pět let. A kdo ví, jestli by se vůbec vrátil, kdyby se spolu znovu nevyspali.
Motýl. Když ho sevřeš, zabiješ ho, když rozevřeš dlaně, uletí...
Vlastně si za to můžu sám, napadlo ho. Sebeobviňování bylo totiž pořád lepší alternativa než bezmoc.
„Davide...“ ozval se za ním Robinův ustaraný hlas.
Přesně věděl, kde ho má Davida hledat. Vždycky, když byl naštvaný nebo smutný, zmizel na tohle místo. Když se teď rozhlédl na stále spící Prahu krčící se pod jejich zraky jako drobečky v dlani, začínal chápat, proč to Davida táhlo zrovna sem. Nadhled.
To je možná to, co nám chybí, pomyslel si.
„Davide, prosím, pojď domů,“ řekl a v jeho očích bylo napsáno vše.
David ještě chvíli umanutě pozoroval město pod sebou, ale když viděl, jak tam Robin stojí v dešti, něco se v něm zlomilo. Vlastně se musel maličko usmát při pohledu na stvoření, které tu stálo před ním. Vlasy se mu všudypřítomnou vlhkostí spojily do úzkých pramínků a lepily se mu k hlavě. Měl na sobě sice bundu, ale bylo vidět, že pod ní má ještě pyžamo. Na promodralých nohách měl jenom žabky, očividně první boty, které potkal. I kolem něj kapky vytvořily podivnou auru. S tím zoufalým pohledem a nataženou rukou vypadal jako socha světce.
Vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Několikrát vztekle škrtl zapalovačem, ale nakonec to vzdal. Skoro se zachvěl, když se jeho rukou dotkly hřejivé dlaně a poskytly mu kmitající plamínek sirky. David i Robin si uvědomili to zvláštní déja vu téhle situace.

***

Okna otvírám dokořán,
do nových rán.
Do starých ran
sůl nasypám,
vždy, když vzpomínám,
oči zavírám.

Vítr prach rozkmitá,
duše má nemytá,
duše má namítá.

„Jsem asi příliš starý na to, abych tě zvládal,“ pronesl David, když si sedl do křesla s šálkem kávy.
„Konečně! Velká sfinga promluvila!“ Robin se plácl do kolen a začal se procházet po pokoji jako nervózní šelma.
„Mluv! Ptej se. Nadávej mi! Hlavně něco dělej.“ Klekl si k Davidovým nohám a položil mu hlavu na kolena. Davidovi neuniklo, že se po jeho tváři rozběhlo několik slaných pramínků.
Přesto se neudržel a odstrčil Robina takovou silou, že se skončil rozvalený na podlaze.
„Jsi idiot. Idiot, jasný?!“
„Jsem.“
„Kdes byl? Čtrnáct dní. Beze slova. A celou dobu jsi o sobě nedal vědět ani slovo. Víš, jak jsem šílel?“ Davidův obličej zrudl a na čele i na krku mu naskočily hrozivé žíly.
„Vím.“ Robin stále ležel na zemi a sledoval strop.
„Mám jednoduchou otázku. Proč jsi zmizel?“
Robin si ani nevšiml, kdy si David sedl na zem vedle něj. Teprve teď, v přítomnosti jeho tělesného tepla, si uvědomil, jaká je mu hrozná zima. Nebylo divu, promodralé končetiny stále hlásily přítomnost.
Proč? Jak mu to měl říct, když to sám úplně přesně nevěděl? Cítil, že něco není v pořádku, tak utekl před problémy, aby si vyčistil hlavu.
„Potřeboval jsem na chvilku zmizet. Ale vrátil jsem se...“ řekl a odvrátil hlavu.
„Nemyslím, proč jsi zmizel teď. Proč jsi odešel tenkrát?“
„A ještě jednu otázku. Proč jsme si mysleli, že nám to vyjde, když to nešlo ani tenkrát?“
David byl naštvaný. Možná víc, než by měl být, ale nahromadil se v něm vztek několika posledních měsíců. Když se Robin vrátil, byl nejšťastnějším člověkem na světě. Ale celé jejich soužití se pokaždé ocitlo v tom samém bodu. Tenkrát byl ještě skoro dítě, když od něj utekl. Odpustil mu, protože věděl, že ještě nebyl připravený. Když odešel podruhé, chápal to. Co nechápal bylo, proč utekl zase.
„Protože mám strach...“
„Robi, z čeho máš strach? Já... musím to pochopit. Pochopit tebe. Proč mizíš, proč utíkáš.“
Robin se zachumlal a opřel si hlavu o Davidovo rameno.
„Když jsi mě našel poprvé, byl jsem někdo, kdo si vydělával díky svýmu tělu. Obyčejná špinavá děvka. Ale tys mě neodkopnul jako kus hadru po té, co bylo všechno hotový. Nic jsi o mně nevěděl, a přesto jsi mě měl rád. Jenomže já mám špinavou duši a ty fleky už z ní nezmizej. Nezasloužíš si někoho, jako jsem já. A proto jsem zmizel. Tenkrát. A proto jsem chtěl odejít, abych ti neublížil. Dřív nebo později by k tomu muselo dojít.“
David na něj nechápavě zíral. Teprve teď jako by se probral ze zlého snu a uvědomil si, co udělal. Popadl Robina, zvedl ho z podlahy, dotlačil ho k posteli a zabalil ho do deky. Vždyť i ty rty měl fialové.
Robin se zachumlal a opřel si hlavu o Davidovo rameno a pokračoval: „Jenomže... miluju tě a nemůžu bez tebe být. Je to jako závislost. Prostě, když jsem teď zdrhnul, měl jsem v plánu se vypařit. Ale nejde to.“
„Copak jsi dítě?“ David by mu nejradši vrazil výchovný pohlavek.
„Je tu totiž jedna věc, kterou o mně nevíš.“ Robin vypadal strašně. Oči měl červené a nestačil si stírat slzy.
„Tak mi to řekni! Pořád mám pocit, že přede mnou něco skrýváš. Jak spolu můžeme být, když mi nevěříš?!“
„Když mi bylo třináct, tak umřela máma. Zůstal jsem sám s tátou, o kterým jsem netušil, že není můj vlastní. Když mi bylo čtrnáct, tak na mě poprvý sáhnul. A netrvalo dlouho a byl jsem jeho nejoblíbenější hračka. V šestnácti jsem měl konečně tolik síly, abych mu rozmlátil hubu a utekl. Jenomže lepší způsob, jak přežít na ulici, než se prodávat, jsem nenašel...“
David Robina rytmicky kolébal a hladil ho po vlasech. Dorůstající pramínky mu proklouzávaly mezi prsty a Robinovy slzy stále máčely jeho krk.
Kolik let v sobě dusil tohle tajemství?
„Bál jsem se, že mě opustíš, až tohle zjistiš,“ pronesl Robin mezi vzlyky.
„Blázínku!“ David ho políbil tím nejněžnějším polibkem, který uměl.
Utekl a pak už mu bylo hloupé se vrátit. A pak je náhoda svedla zase k sobě. Ale tajemství zůstalo a hlodalo. Až utekl zase...
„Slib mi, že už neutečeš,“ šeptal David a dál ho mechanicky hladil po vlasech.
„Pokud mě nevyhodíš, tak neuteču.“

***

Ztratili přehled o čase. Na otázku, kolik je hodin, by vám oba svorně odpověděli jen: „Sobota. Asi.“ Povídali si ještě dlouhou chvíli. A pak se opili. Usnuli si v náručí a probrali se v neidentifikovatelnou hodinu mezi dnem a nocí.
„Půjdeme se projít?“ navrhl David.
„A budeš mě držet za ruku, starochu?“ provokoval Robin, kterému se začínala vracet síla.
„Jak myslíš, jen provokuj, chlapečku. Ohnu si tě přes koleno a dostaneš, cos ještě nezažil!“
„Vááážně?“ Robin ďábelsky nevinně zamrkal.
Ale ačkoliv jejich vzájemné provokace nebraly konce, skutečně se sebrali a vyrazili ven. Nohy samy je opět zavedly na místo, kde jim celé město leželo u nohou. Nadhled...
Tentokrát nepršelo, takže mohli na vyhlídce zcela nerušeně stát a líbat se v pevném objetí.
„Myslíš, že tentokrát nám to vyjde?“ zeptal se Robin. Opřel si hlavu o Davidovo rameno a vnímal jen, jak jeho srdce rychle buší.
„Nevím, ale budeme se snažit, motýlku.“
„Miluju tě.“
„To docela slušný základ.“ Usmál se David.
A pak už si jen dál v hřejivém objetí vychutnávali přicházející den...

Můj vlastní anděl mě kazí.
Včera mi připálil, dneska mě opil.
Než jsme se oblékli, byli jsme nazí.
Z anděla se stal..... motýl.

Cokoliv

Wed, 21 Jan 2009 19:02:34 GMT

Ano, Vánoce byly skoro před měsícem, ale tou dobou mě líbaly jen špatné múzy. Arengil, vím, že jsi čekala dlouho. Až moc dlouho. Tak snad ti to čekání stálo za to, tvoje drabble je tu.
Přání: Brumbál, Grindewald, slash.
Varování: 15+ (tak nějak asi zase, znáte mě)

Cokoliv
Pro Arengil

Posunul si na nose své půlměsícovité brýle a rozpačitým pohledem znovu prohlížel každé jednotlivé písmenko dopisu, který byl jedinou bolestivou připomínkou minulosti. Netušil, proč ten kus pergamenu nespálil jako všechny ostatní. Snad proto, že ta jejich společná noc byla opravdu výjimečná? Až dodnes si pamatoval každý Gellertův polibek. Vzpomínal, jak se mu ty jeho dlouhé štíhlé prsty zamotaly do vlasů. Jak mu měsíční světlo vytvořilo kolem hlavy stříbrnou aureolu.
Ano, v té chvíli pro něj byl Gellert svatým.
Miluju tě, šeptal mezi přerývanými vzdechy.
Uděláš pro mě cokoliv? Ten sladký hlas ho ovládal.
Cokoliv. Pro tebe ano, vykřikl v extázi.

Podstata přirozenosti

Tue, 20 Jan 2009 16:20:49 GMT

Původně jsem chtěla napsat něco jiného. Jenomže jako to tak občas bývá, nezadařilo se a nakonec vzniklo tohle. Radost asi udělám hlavně Asperii a Regile, protože je to opět jejich oblíbený Sherlock Holmes. Opět tak, jak ho sice neznáme, ale jako ho máme všechny rády. ;)
Eh, no a asi... 15+

Podstata přirozenosti

Déšť za oknem začínal připomínat trapné klišé. Už zase. Kapka za kapkou bubnuje na chladné sklo, na kterém se srážel horký dech. Nemohl spát a přemýšlel, jak uniknout výčitkám svědomí. Sice si už trochu zvykal na myšlenku, která ho až do nedávných převratných událostí děsila, ale pořád nebyl schopný se tak úplně smířit s tím, že s Johnem provozoval něco tak...nepřirozeného. Zarazil se. Vybavil si všechny ty jejich společné noci a polibky, kterými si zasypávali tělo. Znovu ho obklopilo důvěrně známé hřejivé bezpečí. Ztrácel se ve svých emocích, které v těchto vzácných chvilkách vzájemného spojení těl vítězily nad rozumem. Jenže po několika minutách, kdy slastné opojení opustilo jeho mozek, ho znovu začaly napadat kruté myšlenky. Špatnost. Ohavnost. Nepřirozenost...
Odvrátil se od okna a dychtivě popadl nedopitou sklenku brandy. Alkohol. Taky řešení. Slíbil mu, že omezí své styky s drogou. Slíbil a jen kvůli němu to hodlal dodržet. Kvůli němu. Kvůli němu by vlastně byl ochoten udělat úplně všechno.
Proč? rýpnul si hlas rozumu.
Protože... protože... dopil všechnu brandy jedním lokem.
„Miluju ho,“ zašeptal do ticha pokoje.
Na posteli se zavrtělo tělo. Následovalo zabručení a vrzání, jak se dotyčný vymotával z peřin a mapoval situaci.
„Vy ještě nespíte, Sherlocku?“ zamumlal Watson.
„Přemýšlím, drahý Watsone,“ řekl Holmes a usmál se. Najednou tenhle přívlastek dostal úplně jiný význam.
„Nechceš jít spát?“
„Je to sice lákavá nabídka, Johne, ale...“
„Ale?“ Watson zvedl obočí a přeměřil si Holmese pátravým pohledem. Ospalost najednou zmizela.
„Myslel jsem, že bychom třeba...“
John ho ani nenechal dokončit větu, protože ho, jejich věku a obecné vážnosti navzdory, zcela dětinsky povalil do postele a políbil ho.
„Mimochodem, taky tě miluju,“ zašeptal mu do ucha John a pohladil ho po tváři.
Ne, tohle prostě není ani nepřirozené, ani špatné. Tohle je láska...

Volám!

Sun, 21 Dec 2008 11:11:50 GMT

Milovaná Dangerous, pro tebe mám dnes něco speciálního. Dostala jsem nápad, který se do drabble nevešel, takže se nezlob, že toho bude víc. Doufám, že se ti to bude alespoň trošku líbit, ačkoliv jsem se trošku vyšinula z tématu. ^_^

Volám!
Pro milovanou Dangerous

V kostelním tichu se rozléhal téměř neslyšný šepot. Klečela pod oltářem, oči měla pevně zavřené. Kývla hlavou, postavila se a při pohledu na půvabně jemnou tvář Matky Boží naznačila pravou rukou kříž. Už několik měsíců dnes a denně prosila svatou pannu o pomoc. O řešení. O spásu. Když se kostel zahalil do tmy, vklouzla dovnitř a klečíc v měkkém světle svíček modlila se u hlavního oltáře.
Za barevnými sklíčky vitráží se tichounce snášely sněhové vločky, lehce, zato velice vytrvale zasypávaly zemi svými ledovými polibky, aby ji nakonec celou něžně přikryly svými těly. Zhluboka se nadechla. Z hrdla se vydral medový zpěv. Ozvěna se nesla daleko, odrážela se od stěn, od svící, od oken, zpívala hlasitěji a hlasitěji, snad doufala, že ten nahoře ji konečně vyslyší.
„...chvalte jméno Hospodinovo všecky věci, kteréž, jakž on řekl, pojednou stvořeny jsou.
A utvrdil je na věčné věky, uložil cíle, z nichž by nevykračovaly.
Chvalte Hospodina tvorové zemští, velrybové a všecky propasti,
Oheň a krupobití, sníh i pára, vítr bouřlivý, vykonávající rozkaz jeho...“ zpívala dívka.
Její žalm byl náhle přerušen. Dveře se rozrazily a bouřlivý vítr vtrhl do kostelní lodě. Hladově polykal plameny svíček, až zůstala jen jedna jediná. Opuštěný ostrov světla utopený v černočerné tmě byl náhle jedinou nadějí vystrašené dívky. Nemohla se ani hnout, sledovala tmavou siluetu, přelud, který se objevil mezi dveřmi. Přelud vstoupil. Dívka si oddechla. Ďáblovo dílo nesmí vstoupit na svatou půdu, čelí tedy člověku. Silueta se blížila. Dívka přitiskla bílou štíhlou svíčku blíž k sobě a chránila drobný plamínek ostražitěji než matka své dítě. Stále ještě neviděla, kdo se k ní blíží.
„Kdo jsi?“ ustrašeně šeptla.
Konečně se jí podařilo nahlédnou do tváře neznámého. Tedy vlastně neznámé. Stála proti ní dívka, bledá, rty měla namodralé, vlasy blonďaté až doběla, ve velmi zvláštním ustrojení. Její gesta byla vznešená, kroky jisté. Dívce se pod pohledem ledově modrých očí podlamovala kolena. Z úst jí unikl obláček páry.
Neznámá pozvedla drobnou ruku a pohladila dívčiny vlasy. Poslední svíčka zemřela. Dívka byla utopená ve tmě. Znovu chtěla šeptat své modlitby a prosit Boha o pomoc a ochranu, ale nedokázala nic jiného, než vnímat chladné doteky. Byly nepříjemné, ale zase ne tolik. Vlastně, kromě toho, že prsty neznámé byly stejně chladné jako padající sníh, byly velice příjemné. Hladily. Po tváři. Po šíji. Po ramenou. Po nahém těle, které během pár chvilek vyprostily z několika vrstev oblečení. Bloudily dále, až zabloudily do míst, odkud vycházelo intenzivní teplo.
Dívka vykřikla zmámená extází.
Prudce vydechla.
Probudila se teprve za několik hodin, promodralá zimou na sebe zkřehlýma rukama nešikovně navlékala své svršky.
„Bože pomoz! Volám!“ obrátila se k Boží rodičce a zkameněla. Něžná tvář spasitelky jí žehnala svým úsměvěm.
...sníh i pára, vítr bouřlivý, vykonávající rozkaz jeho...
To byla odpověď na její prosby. Najednou necítila, že by její duši svíraly plameny pekelné. Vyběhla ven a nastavovala tváře padajícím vločkám. V každé z nich cítila dotyky a polibky neznámé. Nikdy se nedozvěděla, kdo byla neznámá dívka. Navždy pro ni zůstala jen vločkou spadlou z nebe...

Adrenalin

Sat, 20 Dec 2008 13:43:32 GMT

Milý Lemure, vraťme se ke klasice. Tvé přání je skutečně zákeřné, ale ujala jsem se ho s medvědí tvrdohlavostí. Zapoj svoji fantazii a nekousej, medvídek jen plnil, co sis přála. ;)
Ehm, klasické H/D, věkové omezení může být tobě úplně fuk, protože jsi do morku kostí na pruhovaném ocásku zkažený lemur. ;)
Ale i tak tě máme rádi. <3

Adrenalin
Věnováno Lemurovi

Laskavá tma zakryla vše, co by mohlo morálně pobouřit jakéhokoliv nečekaného návštěvníka. Všude okolo vany bylo nacákáno, kapičky stékaly po místech, kde byste je nečekali. Vedle neúhledné hromádky smotaných šatů ležely decentně položené zamlžené brýle. Ostatně, celá místnost byla zahalena vydýchanou mlhou vášně. Co nezvládl jejich přerývaný dech, o to se postarala horká voda. Bylo to tak sžíravě omamující. Nemohli se jeden druhého nasytit. Bylo to ještě mnohem rajcovnější, než prví vášnivé přitisknutí na dlaždičky ve sprchách. Tahle vana totiž brala ohledy na fyzické potřeby při jistých...okolnostech. A navíc to nebezpečí, že někdo přijde a odhalí je. Oba milovali adrenalin.

Já a ty

Thu, 18 Dec 2008 13:56:28 GMT

Dnešní dáreček je pro Dikobraze, který slyší na jméno Branwen. Máš, cos chtěla. ;)))
Krásné Vánoce, snad si někdy najdeš čas si to přečíst. *objímajík*

Já a ty
Pro Branwen

„Juli, chceme---?“ Sandra zrudla. Hloupá otázka.
„Víme, co chceme, já a ty,“ zašeptala Julie.
Přestávala se kontrolovat, ale věděla, že chce mnohem víc. Tak dlouho čekala na tenhle okamžik, takže nebyla daleko k výbuchu. Julie chtěla na svou omluvu něco říct, ale vášnivý a takřka hladový polibek jí zacpal ústa. Měkké tělo se přitisklo k tomu jejímu, dotek nahé kůže tak svůdně pálil, husí kůže jí pokryla od ramenou až po palce u nohou.
Horký dech dráždil citlivé místo za uchem a Julie byla na pokraji šílenství.
„Zuřivý snílci neztrácejí naději...“ vysoukala ze sebe Sandra větu přerušovanou tlumenými vzdechy.

Problém

Wed, 17 Dec 2008 08:44:50 GMT

Dnešní den patří Titany a jejímu přání. Velmi jsem se snažila, jsem zvědavá, jestli jsem naplnila očekávání. Zadání znělo: takový úplně malinký preslash mezi Craigem Charlesem a Chrisem Barriem, což jsou herci, kteří ztvárnili Listera a Rimmera. Titany, vážně jsi myslela, že zvládnu napsat preslash? ;)

Problém
Pro Titany

„No to snad...!“ Craigovi došla veškerá slova. Praštil scénářem o podlahu, zvedl se z křesla a začal přecházet po pokoji. Hlavu měl plnou všelijakých myšlenek a ne a ne se uklidnit. Kdyby byl David Lister, dal by si pivo, cigáro a kari. Ne nutně v tomto pořadí.
„Smeg!“ zařval.
„A v čem je problém?“ optal se Chris a oči mu svítily.
„V čem? V čem?!“ Craig zrudnul.
Přistoupil ke Chrisovi. Než se vzpamatoval, Craig mu vášnivě propletl prsty ve vlasech a hladově ho políbil.
Když se odtrhl, pobaveně na něj mrkl.
„Jak mám zahrát tohle, aby to vypadalo jako problém?“

Jsem vločka spadlá z nebe...

Tue, 16 Dec 2008 19:07:07 GMT

Vánoční dárek pro Lejdynku. Alec/Seregil, fluff. Chí. ;)

Jsem vločka spadlá z nebe
Lejdynce

Alek otevřel oči a zhluboka se nadechl. Něco bylo ve vzduchu. Něco, co cítil naposledy na toulkách v Myceně. Prudce vyskočil a vyběhl ze dveří. Nevnímal Seregilovo mrzuté mumlání.
Sníh!
Dovolil vločkám, aby mu spadly na tváře, otevíral pusu a nabíral je na jazyk. Rozpřáhl ruce, zatočil se, až se mu zamotala hlava. Padal. Očekávaný tvrdý náraz se nekonal. Zhroutil se do Seregilovy měkké náruče.
„Nemám rád sníh,“ konstatoval, když ho stavěl zpět na nohy.
„Myslím, že změníš názor.“ Alek svůdně zamrkal.
„Vážně?“ Seregilovi se na tváři objevil známý křivý úsměv.
„Jsem vločka spadlá z nebe... Co uděláš, aby roztála?“

Smím prosit?

Mon, 15 Dec 2008 16:12:53 GMT

První ze série vánočních dárků je na světě. Tento je pro Asperii, která si přála něco na téma SS/HG a happy end. Netuším, jestli je tak úplně happy, ale řekněme, že Hermiona se na chvilku dostala někam, kam by se dostat neměla. To místo jsem si vymyslela pro jiné povídky, ale nevidím důvod, proč by se nemohla dostat zrovna tam.
Krásné Vánoce, Asperie.

Smím prosit?
Pro Asperii

„U Merlina, už!“ zakřičela překvapeně Hermiona a vykoukla z krbu.
Rychlým pohledem přejela celou místnost a zaváhala, jestli má vstoupit. Bílé stěny s jemným kamenným krajkovím na stropě vyzařovaly zvláštní kouzlo. Celé vybavení tvořil jen malý stolek a čtyři židle. Na stolku stály tři šálky, ze kterých se kouřilo. Nasála známou vůni.
Když se otevřely dveře a vstoupili dva neznámí starci, chtěla se rychle vytratit.
Pak ale vešel i někdo, koho čekala.
Dívala se na muže v černém. Usmál se, položil si pravou ruku na prsa a kývl hlavou.
„Smím po těch letech znovu prosit?“ Natáhl k ní paži Severus.

Kluci jsou kámoši

Sat, 06 Dec 2008 21:16:47 GMT

Takže přátelé, je to tady. Po delší době zase povídka. Tímto dávám Ai no Kusabi definitivně naprdel a také poslední sbohem. Kromě případných a velmi naléhavých vánočních přání už se k tomuto fandomu nikdy nevrátím, vyvádím s ním totiž naprosto děsivé věci. :)
Varování: eh, no...12+. Asi. :D

Kluci jsou kámoši

Iason vykřikl a prudce se posadil. S nelibostí shledal, že je zpocený téměř po celém těle, srdce mu divoce bušilo. Ještě zcela nenabil plného vědomí, trošku se motal v polospánku, ale i tak si trošku nešikovnými pohyby ohmatával hlavu. Tedy konkrétně vlasy. Zlatavě bílé prameny se mu hebce omotaly kolem prstů, další pramínky mu spadaly do očí, část jeho vlasové pokrývky se mu nepříjemně lepila na záda.
Byl to jen sen, jenomže byl tak zatraceně živý, že Iason odmítal uvěřit v jeho nepravost.
„Riki! Rikiii!“ Třásl tím hřejivým tělem, které se ve spánku téměř nevinně tulilo k jeho břichu.
„Já těbjá lavjů óčeň“, zamumlal Riki, posunul svou ruku na nepatřičná místa, ale jinak nehodlal svůj tok spánku přerušit.
„Riki, tohle je vážné, vstávej!“ Zatřásl s ním razantněji.
„O co ti jde?“ Riki se posadil vedle Iasona a promnul si oči.
„Riki, moje vlasy... Je s nimi něco?“
„Tak hebké, tak dlouhé, tak blond. Stále jako reklama na Head&Shoulders. Co by s nimi mělo být?“
„Jsou tam?“
Riki se na Iasona podíval jako na největšího idiota pod sluncem. Nechápal, co se děje. Popravdě, možná nechtěl chápat.
„Iasone, ty jsi něco pil?“
„Riki, myslím to vážně, jsou tam? Vždyť ona mi je ostříhala.“
„Kdo je ona?“ Riki byl stále zmatenější.
„No přece Leila.“
„Leila Hammilton?“
„No jistě!“ Iason se usmál jako děcko u vánočního stromku. Měl opravdu velkou radost z toho, že jeho přítel mu rozumí.
„Myslíš Leilu z té anime?“ Riki se pobaveně šklebil.
„@ß!!^ˇĐ[đ€Đ?!!“
„Iasone, prosím, když už tak žereš nějaké anime, musí to být zrovna to pro holky?“
„...“
Iason zmateně zamrkal. Jen sen? Jen anime. Co že to řekl ten malý bastard? Pro holky?!
Najednou dostal hroznou chuť mu naplácat. Ostatně, Riki už byl zcela probuzen, tak proč by měli společnou noc trávit něčím tak banálním, jako je spánek?
O pár minut později procházeli Katze se Steelrose kolem dveří jejich pokoje.
„Už zase?“ Zavrtěla Steelrose udiveně hlavou. „Že si ti dva někdy nedají pokoj.“
„To víš, kluci jsou kámoši a maj se rádi...“

Uwaga, uwaga!

Sat, 01 Nov 2008 10:50:22 GMT

Juhů, ano, už je to tady, další šílenství. Ne, stále to není malíř a kouzelník, kteří možná nebudou nikdy, ale jednu blbost jsem v rámci pracovního procesu spáchala. Ano, vždycky mi to nejvíc píše v okamžiku, kdy mi hoří termín pro školní povinnosti.
Tentokrát to bude zase kapánek od jinud, potřetí jsem se pustila do postav z Ai no Kusabi, ovšem následující epizodka je až z jejich terranské existence. A ano, je to ještě šílenější jízda než je u mě obvyklé.
P.S. Možná přijde i kouzelník.
P.P.S. Ale určitě přijede žlutý tank.
P.P.P.S. A nebo taky ne. ;)

Uwaga, uwaga!

„Kocoure, asi tě zabiju!“ zařval Iason.
Kocourek vyprsknul pár kapek plnotučného mléka, instinktivně se přikrčil a vrhnul na Iasona ukázkově vyděšený pohled. Iason se snažil na něj pokud možno nedívat, protože mu bylo jasné, že v momentě, kdy uvidí ta jeho roztomilá očíčka, se jeho maska blondieského drsňáka odporoučí a vycházkovým krokem odejde kamsi do neznáma.
„To víš, že nezabiju. Ale praštit bych tě chtěl.“ Rozcuchal zmatenému kocourovi vlasy.
„Co se zase stalo?“ Katze si Iasona zmateně prohlížel.
„Proč? PROČ jsi mu to sakra dával?!“
„Eh, komu a co?“ Katzemu začínalo pomalu docházet, o co se jedná, ale rozhodl se ještě chvíli Iasona provokovat.
„Nehraj si na neviňátko, Katze. Vím, že to cédéčko, co mu teď neustále hučí v uších, má od tebe."
„Líbí se mu?“ Kdyby mohl, určitě by v tomhle momentě napřímil ouška.
„Líbí? Líbí? Jak říkám, nesundá to z uší.“
„A není to dobře, že se mu líbí terranská hudba?“
Iason samozřejmě neměl nic proti tomu, když se Riki přizpůsoboval životu na Zemi. Jen nechápal, proč jeho aklimatizace vždycky způsobila Iasonovi bolest hlavy. Nejdřív řvoucí motorky, pak to nechutné indické jídlo, potom pivo, proboha, jak to může těm terranům chutnat. A teď... punk! Navíc v jazyce, kterému nerozuměl. Zpěvák bez smyslu pro zdravý rozum pocházel z nějaké prťavé zemičky a nesnesitelnou hatmatilkou vyřvával svoje rádoby rozumy. Ovšem Rikiho nějak učaroval
„Nemám nic proti terranské hudbě. Ale tohle není hudba! To je způsob, jakým se mi mstí za špatné zacházení. Alespoň přiznej, žes mu to půjčil schválně.“ Iason se stále snažil udržet vážný výraz, ale sám si uvědomoval absurditu téhle konverzace.
„A co dělá tak špatného?“
„Co dělá? Co dělá?!“ Musel se udržet, aby se nerozohnil ještě víc.
„Víš co? Až příště mi během extáze znovu do ucha zařve uwaga, uwaga! palenie titonia povoduje raka, budeš to ty, kdo bude mít problém.“
Iason nechápal, proč ho Katze vůbec nebere vážně. Chvíli se díval, jak se v křečích válí po podlaze a hlasitě se chechtá, ale nakonec to vzdal. Vydal se hledat Rikiho v naivním domnění, že tentokrát mu ta jeho sluchátka sebere. Bože, jak si někdo může oblíbit něco, co si říká Vypsaná fixa?